O pomýlenosti surrealistického modelu vypovídá z Černého pohledu již to, že dezinterpretuje svůj hlavní inspirační zdroj, za nějž pokládá psychoanalýzu. Podle Černého si totiž Breton špatně vyložil Freudovy myšlenky, když pokládá výtvory psychického automatismu za duševní podstatu člověka. Černý podotýká, že Freud nejednou upozorňuje na symbolický charakter domnělých reprezentací zachycených psychickým automatismem. „Breton zapomíná na podstatné tvrzení Freudovo, že podvědomo nelze žádnou metodou přiměti k svému jasnému adekvátnímu vyjádření. Ať používáme methody dotazovací […], či ať dáváme přednost výkladu snů, jediné, co je nám dáno […] jsou symboly naší duchové podstaty, jež sama zůstává skryta. […] Surréalism pokládá tedy za duševní podstatu to, v čem Freudism vidí pouhý její symbol, pouhý obraz žádající další interpretace.“ Byl to nevyhnutelně jeden ze základních kamenů surrealistické koncepce, totiž předpoklad považující podvědomí za zdroj opravdovější reality, který Černého dráždil, což potvrzuje mimo jiné pasáž z jeho nemilosrdné analýzy Nezvalova Absolutního hrobaře (1937): „Domnění, pohodlné a naivní, že podvědomí, jakmile je automatismem duševním přiměješ k projevu, samo sebou a beze všeho dalšího vyzařuje a dští zázraky a krásu, hloubku a pravdu, je z největších bláznovství, s nimiž se naše dvacáté století v duchovním bádání a tvoření setkalo.“
Spoléhat se v umění i životě na to, že kdesi v psychických hlubinách subjektu se nalézá a dá nalézt potlačená pravda o člověku a jeho vztahu ke světu, považoval Černý výslovně za omyl. Podvědomí pro něho představuje méně hodnotnou kvalitu než vědomí, neboť je to „prostor bez etiky, cizí všem morálním ohledům“, jak uznávají Breton i Freud. A právě na etický rozměr lidské osobnosti bude Černý postupně klást stále větší důraz. Také jednu ze základních metod surrealismu, psychický automatismus, prostřednictvím něhož by se podvědomí oproštěné od diktátu vědomí mělo dostat ke slovu, kritizuje Černý jakožto neproveditelný akt, na jehož výsledcích se vždy podílí „slohové návyky, vědomá výrazová technika, vkus píšícího“. Psychický automatismus je tak podle Černého pasivní, samoúčelné gesto prosté tvůrčího procesu: „Automatismus sám o sobě, automatismus, který je v sobě uzavřen a stačí si, automatismus, jehož kult surrealismus zavedl, nemůže nikdy vést k opravdové umělecké tvorbě.“
Surrealistickou produkci chápe Černý jako příval surového, nezpracovaného materiálu, jenž musí být ještě upraven, organizován během uměleckého tvoření. Surrealistický text je podle Černého „materiálem, jemuž nebylo dáno nic z toho, co dělá umění uměním, nic z toho, co začíná výběrem a končí novou zákonitostí.“ Jinde definuje surrealistické básnictví jako „barbarský ohňostroj holých obrazů stoupajících do vědomí bez řádu a mínících v tomto svém původním stavu, aniž prošly duchem, jenž utřiďuje, vylučuje a zpracovává, se realizovat v uměleckém díle.“ Umělecké dílo by podle něho mělo „život vykládat a do zmatku světa uvádět řád a hledat jeho smysl“. Černý zkrátka chápal uměleckou tvorbu jako bolestné „úsilí o přetvoření chaotické různosti života v zákon díla“, jako „zápas o harmonii vyvolávající estetickou emoci“
Černý uznává sen za důležitou součást lidského duševního života, ale surrealistické úsilí povýšit jej na jeho podstatu a zdroj vyšší reality pokládal za nesmyslné. (...) „Sen nevytváří nic nového“, říká Černý, „není v něm nic, co by nebylo nějak prošlo vědomím bdělým.“ Černý nepovažuje sen za opak bdělosti, ale za její nekoordinovanou variantu: „Sen je touže věcí jako duševní proces bdělý, ale bez onoho stálého úsilí koncentrace, napětí a adaptace; je proto nestálý, překotný a fantastický.“
Černý pokládá dada (a po něm surrealismus) za další stádium ve vývoji zájmu o vnitřní lidskou esenci, jehož touhou je skrze subjektivitu nazřít a poznat podstatu bytí. Interpretuje dadaismus jako součást soudobé literární tendence zahrnující i katolicismus a poukazuje na Cocteauovu konverzi ke katolictví. Dadaisticko-surrealistický groteskní rej, jejich rozpustilá burlesknost, výsměch a šaškovství jsou podle Černého jen vnějším gestem, za nímž se skrývá zděšení z absence Boha: „Vysmívati se umění, lidem, náboženství, tropiti si žerty ze všeho na světě je útěchou pro ty, kteří nenašedše, co hledali, hledání se vzdali a nemají co dělati.“ Zde Černý nalézá jistou spřízněnost dadaismu (a surrealismu) s jeho oblíbeným titánským romantismem. Oba nadlidští hledači absolutna, Boha, poznání, oba zklamaní a upadnuvší do pesimismu. Rozdílná je však následná reakce: „Kdežto tragický romantický velikán, kde se jeho touze a poznání položily meze, odvětil vzdorem […] a pro Boha, necitelného k lidské bolesti měl jen pohrdání a chladné mlčení […], dnes bolestné zklamání z boje o absolutno vyvolává šaškovský posunek a zdánlivě veselou grimasu.“
Surrealismus, za jehož české zosobnění považoval Vítězslava Nezvala, se Černému ke konci 30. let zdál jako vyčerpaná, unavená, nudná a nenásledovaná imitace sebe sama. Signem tohoto úpadku je Černému jednak známá roztržka uvnitř Surrealistické skupiny z roku 1938, kterou však z hlediska literárního vývoje považoval za bezvýznamnou bouři ve sklenici vody, jednak Nezvalova básnická i prozaická tvorba. Černý se ve svých recenzích Nezvalovi místy až pohrdlivě vysmívá, když jeho tvorbu označuje jako stagnující, povrchní, vnitřně nepravdivou a plnou klišé. Absolutnímu hrobaři (1937) např. dominuje podle Černého primitivní popisnost rádoby fantaskního a banálního obrazu. Stať pojednávající o Nezvalově surrealistické poezii pak Černý zakončuje hojně užívaným odkazem na snobismus surrealistického publika, přičemž je charakteristické, že autor již hovoří o surrealismu v minulém čase: „Ale celý surrealismus, zvláště náš, byl hokus-pokusem bezmála zajímavým. Zajímavost je zásluhou celkem malou, když se pokus nepodaří a výsledků není. A dnes opravdu před vchodem pod plachty surrealistického cirku přešlapuje a obchází jen pár snobů“.
Zdroj:
disertační práce
"UPROSTŘED NOCI: KAMIL BEDNÁŘ A SKUPINA KOLEM NĚHO V 2. PŮLI 30. A NA ZAČÁTKU 40. LET 20. STOLETÍ" Zdeněk Brdek (2012)
JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH
FILOZOFICKÁ FAKULTA
ÚSTAV BOHEMISTIKY