Dne 25. Srpna bylo v Moskvě popraveno celkem 16 soudruhů – sedmnáctý unikl soudu i popravě sebevraždou. Mezi těmi popravenými jsou Zinověv, Kameněv, a jiní, vesměs přátelé Leninovi, členové staré leninské gardy, otcové a první vojáci ruské komunistické revoluce. Jako Hitler v Německu 30. Června 1934 dal vyvraždit své staré legionáře, protože mu neustále jako strašidla stáli v cestě a připomínali něco, co slíbil a nesplnil, jeho starý původní národně-socialistický program, stejně tak nyní zatočil Stalin se starou revoluční historií ruskou.
Jenže způsob, jakým tuto vraždu inscenoval, ta pokrytecká velekomedie „veřejného procesu“, je ještě mnohem odpornější než nahá surová brutalita Hitlerova a musí pobouřit každého, patřiž k tomu nebo k onomu směru ideovému, k tomu nebo onomu táboru, jen když má v hrudi poslední špetku úcty k člověku. Šestnáct starých revolucionářů před soudem poplivalo samo sebe, poplivalo své dílo, svou minulost i přítomnost. Zlomeni v sklepeních dnešního režimu stalinovského, pomateni patrně sliby odpuštění, které jim byly dány a nedodrženy, podryti a demoralizováni mukami, o nichž nemáme představy, zapřeli sami sebe, naplivali na svou duši, zpolíčkovali se sami veřejně.
Takový starý Kameněv, revolucionář v nejtěžších bitvách vyzkoušený, kál se z toho, že byl „krvežíznivý nepřítel Sovětského svazu“. Tak aspoň na sebe žaloval na otázku prokurátorovu. A po něm se ostatní obvinění moskevského procesu přiznávali k velikému množství politických vražd, obviňovali se ze spojení s Trockým, přiznali se k zrádným piklům kutým prý s německým Gestapo.
Snad nikdy nevidělo slunce dovadla mučivějšího a zároveň podlejšího. Ti zlomení lidé byli oloupeni o poslední špetku sebevědomí, o poslední potuchu lidské důstojnosti. A takto, nazí a pohanění, byli vydáni posměchu nejen ruského národa, ale i sebe samých. Teprve nyní byl dovršen triumf násilí; dovedlo vyrvat z obžalovaných i nejslabší stín sebeúcty a dovedlo je vrhnout na kolena před páchnoucí sochu Magoga, z bláta a z lejna slepenou, a přimět je k tomu, že lízali v psovské pokoře zbraň, která je zítra zavraždí. Bylo-li státní nutností zbavit se těchto lidí – ačkoliv v žádnou takovou nutnost v tomto případě nevěřím – dobrá, dejte je popravit, dejte je zardousit ve vězení, ale nesehrávejte s nimi tu bezmezně podlou komedii aranžovaného „veřejného procesu“! To byla veřejná usoustavěná lež, to byla služba Ďáblovi, který se tu chechtal nad poníženou a poplivanou lidskou duší, a ne služba spravedlnosti.
Všechny noviny píší, že tento proces je mezníkem ve vnitřní historii ruského revolučního socialismu. Porevolučnímu bolševismu v sovětském Rusku je definitivně odzvoněno, leninism je hozen do starého železa, konec fantomu ruské mezinárodní revoluce: Stalin jej rozšlápl jako nedokouřený smotek špatného doutníku. V Rusku se nastoluje národní socialism, ideově stejného rázu jako v Itálii nebo Německu. „Permanentní revoluce“ Trockého není dnes v Rusku víc než papírový drak, kterým cloumají větry a s kterým si hrají kluci…
Budiž mi rozuměno: Nejsem nijaký stoupenec Trockého a nikdy jsem jím nebyl. „Permanentní revoluci“, kterou vydal česky nakladatel Girgal, říkal jsem důsledně od začátku „permanentní ležák“. Revoluce pro revoluci, tomu jsem nerozuměl a nerozumím; každá revoluce musí být jednou likvidována, už proto, aby byly stabilisovány (třebas dočasně) její výtěžky, které by jinak byly stále ohrožovány novými a novými nejistými podniky revolučními, všecko znova a znova riskujícími. Ale o to všecko zde nejde. Zde jde o to, že se v tomto procesu projevila zásadní neúcta a opovržení k lidské duši a lidskému svědomí a nad ně že se nebetyčně vypjala hrubá, brutálná realita moci a násilí:
Idealistickému (třebas úplně pochybnému) směru revolučního se dalo definitivně vale a byl před tím s opovržením pošlapán těžkými okutými botami „realistů“, jejichž realism záleží – v nabité pušce. To je to, co spojuje nyní Stalina s ostatními „positivními“ reakcionáři západoevropskými, ať německými, ať italskými, kteří argumenty odpovídají kulkou v browningu nebo konopným provazem šibenice.
Tedy takovou dobu žijeme: dobu železa a ohně, a i to snad je málo; dobu tajného jedu, který se úkradkem nalévá do nápojů odsouzenců, aby je zbavil ještě před popravou jejich já a zalhané a zmrzačené vydal posměchu a pošklebku všech. (…) Goethe věděl naproti tomu, že nejen chránit se a požívat chce člověk, nýbrž i poslouchat; a my můžeme dodat, že tvrdá pěst mu v tom nikterak nevadí, ano, čím tvrdší, tím lépe poslouchá. A já vidím v této poslušnosti ideje, velké myšlenky nebo i velkého člověka stále víc a víc něco, co není k necti člověku. Tím nepravím, že se máme klanět modlám, byť byly celé pozlacené, nebo železnými krunýři opásané, nebo až do oblak sahající; ne: máme se klanět a máme být poslušni Bohu, pravého Boha, nikoho a ničeho jiného. Ale bez poslušnosti a úcty je člověk necelý, je spíš lidská opice než člověk sám.
Jisto je tolik, že kruh fašismu svírá se kolem nás těsněji a těsněji. O nás se říká, že jsme v tom moři ostrov klidu a pořádku. A je to v jistém smyslu pravda. Ale pravda poněkud šedivá, vypelichaná a chudozubá; pravda, která nás rozhodně nespasí. Musíme chtít něco víc a něco většího. Je dobře, že se neklaníme modlám; ale máme a musíme se klanět Bohu. To je ještě důležitější než to první. Činíme to? Na tu otázku odpovědi neslyším; ba ani té otázky, která by byla takto přímo národu položena, neslyším.
F.X.Šalda 21.9.1936
celý text (PDF)
Jenže způsob, jakým tuto vraždu inscenoval, ta pokrytecká velekomedie „veřejného procesu“, je ještě mnohem odpornější než nahá surová brutalita Hitlerova a musí pobouřit každého, patřiž k tomu nebo k onomu směru ideovému, k tomu nebo onomu táboru, jen když má v hrudi poslední špetku úcty k člověku. Šestnáct starých revolucionářů před soudem poplivalo samo sebe, poplivalo své dílo, svou minulost i přítomnost. Zlomeni v sklepeních dnešního režimu stalinovského, pomateni patrně sliby odpuštění, které jim byly dány a nedodrženy, podryti a demoralizováni mukami, o nichž nemáme představy, zapřeli sami sebe, naplivali na svou duši, zpolíčkovali se sami veřejně.
Takový starý Kameněv, revolucionář v nejtěžších bitvách vyzkoušený, kál se z toho, že byl „krvežíznivý nepřítel Sovětského svazu“. Tak aspoň na sebe žaloval na otázku prokurátorovu. A po něm se ostatní obvinění moskevského procesu přiznávali k velikému množství politických vražd, obviňovali se ze spojení s Trockým, přiznali se k zrádným piklům kutým prý s německým Gestapo.
Snad nikdy nevidělo slunce dovadla mučivějšího a zároveň podlejšího. Ti zlomení lidé byli oloupeni o poslední špetku sebevědomí, o poslední potuchu lidské důstojnosti. A takto, nazí a pohanění, byli vydáni posměchu nejen ruského národa, ale i sebe samých. Teprve nyní byl dovršen triumf násilí; dovedlo vyrvat z obžalovaných i nejslabší stín sebeúcty a dovedlo je vrhnout na kolena před páchnoucí sochu Magoga, z bláta a z lejna slepenou, a přimět je k tomu, že lízali v psovské pokoře zbraň, která je zítra zavraždí. Bylo-li státní nutností zbavit se těchto lidí – ačkoliv v žádnou takovou nutnost v tomto případě nevěřím – dobrá, dejte je popravit, dejte je zardousit ve vězení, ale nesehrávejte s nimi tu bezmezně podlou komedii aranžovaného „veřejného procesu“! To byla veřejná usoustavěná lež, to byla služba Ďáblovi, který se tu chechtal nad poníženou a poplivanou lidskou duší, a ne služba spravedlnosti.
Všechny noviny píší, že tento proces je mezníkem ve vnitřní historii ruského revolučního socialismu. Porevolučnímu bolševismu v sovětském Rusku je definitivně odzvoněno, leninism je hozen do starého železa, konec fantomu ruské mezinárodní revoluce: Stalin jej rozšlápl jako nedokouřený smotek špatného doutníku. V Rusku se nastoluje národní socialism, ideově stejného rázu jako v Itálii nebo Německu. „Permanentní revoluce“ Trockého není dnes v Rusku víc než papírový drak, kterým cloumají větry a s kterým si hrají kluci…
Budiž mi rozuměno: Nejsem nijaký stoupenec Trockého a nikdy jsem jím nebyl. „Permanentní revoluci“, kterou vydal česky nakladatel Girgal, říkal jsem důsledně od začátku „permanentní ležák“. Revoluce pro revoluci, tomu jsem nerozuměl a nerozumím; každá revoluce musí být jednou likvidována, už proto, aby byly stabilisovány (třebas dočasně) její výtěžky, které by jinak byly stále ohrožovány novými a novými nejistými podniky revolučními, všecko znova a znova riskujícími. Ale o to všecko zde nejde. Zde jde o to, že se v tomto procesu projevila zásadní neúcta a opovržení k lidské duši a lidskému svědomí a nad ně že se nebetyčně vypjala hrubá, brutálná realita moci a násilí:
Idealistickému (třebas úplně pochybnému) směru revolučního se dalo definitivně vale a byl před tím s opovržením pošlapán těžkými okutými botami „realistů“, jejichž realism záleží – v nabité pušce. To je to, co spojuje nyní Stalina s ostatními „positivními“ reakcionáři západoevropskými, ať německými, ať italskými, kteří argumenty odpovídají kulkou v browningu nebo konopným provazem šibenice.
Tedy takovou dobu žijeme: dobu železa a ohně, a i to snad je málo; dobu tajného jedu, který se úkradkem nalévá do nápojů odsouzenců, aby je zbavil ještě před popravou jejich já a zalhané a zmrzačené vydal posměchu a pošklebku všech. (…) Goethe věděl naproti tomu, že nejen chránit se a požívat chce člověk, nýbrž i poslouchat; a my můžeme dodat, že tvrdá pěst mu v tom nikterak nevadí, ano, čím tvrdší, tím lépe poslouchá. A já vidím v této poslušnosti ideje, velké myšlenky nebo i velkého člověka stále víc a víc něco, co není k necti člověku. Tím nepravím, že se máme klanět modlám, byť byly celé pozlacené, nebo železnými krunýři opásané, nebo až do oblak sahající; ne: máme se klanět a máme být poslušni Bohu, pravého Boha, nikoho a ničeho jiného. Ale bez poslušnosti a úcty je člověk necelý, je spíš lidská opice než člověk sám.
Jisto je tolik, že kruh fašismu svírá se kolem nás těsněji a těsněji. O nás se říká, že jsme v tom moři ostrov klidu a pořádku. A je to v jistém smyslu pravda. Ale pravda poněkud šedivá, vypelichaná a chudozubá; pravda, která nás rozhodně nespasí. Musíme chtít něco víc a něco většího. Je dobře, že se neklaníme modlám; ale máme a musíme se klanět Bohu. To je ještě důležitější než to první. Činíme to? Na tu otázku odpovědi neslyším; ba ani té otázky, která by byla takto přímo národu položena, neslyším.
F.X.Šalda 21.9.1936
celý text (PDF)