(Pavla Buzková: Šaldovi „Loutky i dělníci boží“.) S tímto názvem vydala pražská essayistika literární i filosofický rozbor mého románu. Pokud jsem jej četl, jsou tam věci chytré i méně chytré, jak bývá i u kritiků velkých. K těm méně chytrým počítám tu větu hned ze začátku, kde mi P. B. vytýká nějaký vnitřní rozpor v názvu i v koncepci. Loutky jsou prý mechanické, řízené cizí vůlí, dělníci prý jsou lidé své vůle.
Ovšem že, to je samozřejmé, to vím také a věděl jsem od první chvíle, kdy mne to napadlo. Každý z nás, takový je můj prvotný postřeh, a tedy i každá figura v mém románě, je z části loutkou, z části dělníkem; loutkou potud, pokud je pudová a jedná z podvědomí, dělníkem, pokud pracuje uvědoměle na uvědomělém úkolu. V tom není žádný rozpor, to je komplementárnost docela běžná v životě; právě jako naše myšlení a poznávání je chvílemi intuitivné, chvílemi rozumové, a obojí se zcela dobře snáší a doplňuje.
Tyto poznámky píši jako snad nejstarší český bergsonovec před Bergsonem; jsem tak smělý, že si hájím svůj básnický dualism. A nepsal bych jich, kdyby se věci nebyl chopil jeden můj brněnský kritický dobrodineček a nevytruboval tu větu Pavly Buzkové jako veliký objev kritický. Jako by tu Pavla Buzková udeřila hřebík na hlavičku, a hned ovšem spěchá, aby mne s velkým gustem an tom hřebíku pověsil. Jenomže, miláčkové, ten hřebík není přece jen dost silný, aby mne unesl!
F. X. Šalda
Zdroj: Šaldův zápisník, roč. IX. (1936 - 1937)