Všecko bezděčné proměnit v úmyslné, v tom jest kultura. (Novalis)
Každému umění naučí se příští člověk, i umění nesmrtelnosti (Týž)
Nemiluji lidi, kteří kalí své vody, aby se zdály hlubší. (Nietzsche)
„Nedotknul jsem se nadarmo a bez rozmyslu ani jedenkrát
plátna; při každém tahu štětcem věděl jsem, co chci, a nechtěl jsem nikdy nic,
co bych nemusil chtít; zacházel jsem s barvami s krajní šetrností,
jako by byly stokrát dražší, než jsou„, napsal jako závěrečnou konfesi malíř
Delacroix – mistr, kterého podezírali vrstevníci z neukázněných
schválností a rozmarů, z převratných marot, z chorobného revolucionářství,
o němž se říkalo a psalo, že maluje místo štětcem opilým koštětem. Tenkrát, kdy
byla psána ona konfese, věřil jí málokdo, vyjma malíře doslova nikdo; nyní věří
jí do slova a do písmene každý osvícený kritik, každý poučený znatel výtvarného
umění: každý den, který plynul od smrti mistrovy, zdá se, jako by neměl nic na
práci než přesvědčit jednoho nebo dva lidi o doslovné pravdě hořejších slov – a
dnes jsou přesvědčených již celé zástupy.
Osud Delacroixův jest typický osud genia-dobyvatele, který předjal bohatší a jemnější zákonnost, a opakuje se v různých dobách. Vždycky pozná se nakonec u opravdových duchů tvůrčích a vývojových, že nic nečinili libovolně, bez rozmyslu, povrchně, ležérně a nedbale, spoléhajíce se na svého dobrého génia, svoji dobrou vílu nebo na svůj instinkt; že nikdy opovážlivě nehřešili na temné vnitřní hlasy, které slýchali, že nikdy neznesvětili lehkomyslně svého posledního nejintimnějšího přesvědčení v dělníka a pomocníka při práci; že inspiraci nezapřahali jako zvíře do pluhu všedního dne; že s úzkostlivou přesností a svědomitostí zdánlivě jako nejomezenější učenec – odborník užívali všech analytických schopností, jimiž promýšleli a propočítávali všecky vztahy a poměry svého díla. A vždycky a všude ospravedlňující dílo času jest v tom, že prokáže tuto základní účelnost, uvědomělost, svědomitost a zákonnost.
„Věděl zplna, co chce a proč to chce“, taková jest nejvyšší chvála, která se může vzdáti někomu v kulturní zemi; tu chválu pokládá kulturní člověk za cíl snahy; pro ni roste, k ní chce dozrát. A „škodil nechtě nebo nevěda“ nepokládá se v kulturní zemi za omluvu, nýbrž za cosi, co zdůvodňuje pravé a vlastní opovržení, za výraz bezduché slabosti a nicotnosti. Kulturní člověk neváží si ničeho tolik jako své zodpovědnosti a uvědomělosti. Život bere se ne za cíl, ale za východisko, ne za účel, ale za látku, která se musí umělecky zmoci a formovati, za cosi, co má se proniknout a osvětlit; a génius cení a miluje se jen potud, pokud plní jako věrný a spolehlivý nástroj tento badatelský úkol.
Poměr mezi ingeniem a intelektem, instinktem a stylem, talentem a charakterem nemá v kulturních zemích nic z toho fatálního a fatalistického dualismu, který roztrhuje a roztřišťuje život našich nejlepších lidí a leží jako temná nesmířená vina na celém našem uměleckém i literárním vývoji. Rozumí se samo sebou, že ingenium jest jen temnější forma intelektu, která pracuje v jiné sféře a jiným nástrojem než intelekt, ale s obdobnou zákonností jako intelekt ve sféře své a nástrojem svým. Ingenium – hmat, který se informuje svým způsobem ve tmě, v říši nevědomé a podvědomé, jako oko se informuje svým způsobem v říši světla; ingenium, kořen, který ve tmě se stejnou nebezpečností taktu jako větev v říši vzdušné a podnebeské, jako intelekt ve sféře rozumové: obojí vine se s moudrostí v tom směru, v němž jsou nejvýhodnější podmínky zdaru a růstu, nejvíce tepla, světla, živých látek. A instinkt odpovídá si stejně rytmicky se stylem, doplňují se stejně. Instinkt sám sebou není nic než zásobárna stylu, rudimentární látka, v níž spí zakleto tisíce tvarů a z níž vybírá styl jeden, života nejschopnější, a vystupňovává jej v typickou celost a zralost. A v talentu nevidí kulturní názor nic než nejroztomilejší přípověď smrti a zmaru – není-li vyvážen přiměřeně silným charakterem. Není talentu tak velikého, aby nedovedl zabít umělce a podvést jej o jeho dílo; není talentu tak malého, aby nedovedl, ovládne-li se cele a vykořistí-li se cele, dáti celé a dokonalé umělecké dílo. Neboť talent není nic než odpověď a otázka, odpovědět na ni může jen charakter; talent není nic než slib, naplnění přinést může mu jen charakter. Talent je řada možností. Jde o to, abys proměnil první a nejbližší z nich ve skutečnost; dokázal-lis toho, posilnil jsi se ne o jednu, ale o deset nových nadějí; za každou možnost, kterou jsi vykoupil ve skutečnost, narůstá ti do řady deset možností nových a bližších a snadnějších, než byla možnost první.
Záchvat nebo křeč není mu ještě uměleckým divadlem a dokonce již ne uměleckým dílem, nýbrž pouhou bolestí, která předchází tvorbě umělecké nebo ji provází pouhou krisí, která může býti přechodem k vyššímu zdraví právě jako k nižšímu stavu barbarské bezmocnosti a otrocké nesvobody dle toho, překoná-li on ji nebo ona jeho. Nečeká náhodných a odvislých impulsů z vnějška a v díle svém nepodává řadu nesouvislých výbuchů; tvorba jeho není reakcí na vnější podráždění; nečeká, až vnější útoky vybouří skryté bohatství jeho nitra, nýbrž vyvíjí je sám po vnitřních svých zákonech nepřetržitým tokem světlé melodie; nedovoluje náhodným bouřkám a vichřicím, aby rvaly ovoce nezralé nebo polozralé, nýbrž, prozřetelný sadař, česá sám se svých stromů jen ovoce zcela uzrálé podle pravidel postupujícího času.
Kultura nevylučuje žádných sil ze života a nejméně ovšem
vylučuje z něho síly podvědomé, temné a démonické - naopak kultivuje i ty, a ty
více snad než elementy ostatní; věří, že žádají více kultury a hlubší kultury
než síly ostatní, světlejší. Kultura nemá nic společného s civilisací,
pokrokem, který spravuje silnice, pečuje o hygienu a vymýšlí nové dopravní
prostředky; kultura nemá nic společného s mělkou osvětářskou a pokrokářskou
pověrou, která chce vymýtit ze života temné podsvětní mocnosti, a poněvadž toho
nedovede, snaží se alespoň jich zabílit a zalhat. Kulturní víra ví, že kult
světla jest vždycky kultem mysteria a že světlo má smysl jen potud, pokud nám
uvědomuje nesmírnost tajemství; toho, co ví, váží si kulturní člověk proto, že
mu napovídá a dává tušiti nesmírnost toho, co nezná a nebude nikdy znáti.
Kulturní víra věří více ještě: že i temné podvědomé síly se proměňují a
vyvíjejí, že jest rozdíl mezi kultivovanou a nekultivovanou mocností podzemní:
nekultivovaná temná síla nedorůstá nikdy osudu a jeho zákonné členité logiky a
organisace, zůstává stále náhodou a katastrofou, nepochopitelným a bezsmyslným
extemporem vývojového dramatu. Kulturní člověk ví, že i tmy odpovídají na
otázky, a odpovídají podle toho, jaké světlo se jich táže. Co odpovídá nám v
nich dnes, není totéž, co odpovídalo na příklad člověku antickému; náš osud
jest rozdílný samým pojmem svým od osudu jeho; náš leží v naší hrudi, jest
preferován v našem charakteru, osud člověka antického byl bohy zavěšen nad ním
jako temná sudba, nevyzpytná i nedostupná ničím myšlence, ruce ani činu.
Kult temných podvědomých sil a mocností jest již v tom,
odlišují-li se přesně od sil světlých a jasných; kult mysteria jest již v tom,
odděluje-li se od pouhé náhody a jiných znehodnocujících představ, od pouhých
mátoh mysli nebo přeludů obraznosti a churavých nervů, snímá-li se s něho každá
zmalicherňující dráždivost, vrací-li se mu původní, ryzí a veliký smysl;
nekoketuje-li se s ním prázdně a malicherně a nezneužívá-li se ho k dekoračním
paúčelům.
Kulturnímu člověku jest vlastní zvláštní smysl čistotnosti a
ryzosti, který poznává specifickou krásu a sílu každého živlu, obor i meze jeho
působnosti; ví, že jako Antaeus jest nepřemožitelný jen potud, pokud stojí
pevně na mateřské půdě, pokud nevyšel z hranic, které jsou mu položeny celým
charakterem jeho. Kulturní člověk miluje hierarchii funkcí a vzájemnou
odvislost i podmíněnost jejich; ví, že síla jejich roste, jak si člověk
uvědomuje a pokud člověk ctí jejich charakter a ráz.
Ve vývoji uměleckém střídají se a odpovídají si doby, kdy
umění vystupuje ze svých mezí a vniká do oblastí sousedních, a doby, kdy umění
vrací se do své vlastní říše a uvědomuje si zmocněně svoji specifickou
jedinečnou sílu, svoje vlastní kouzlo, svoje vlastní ressource. První doby jsou
jakési "wanderjahre"; umění obohacuje se tu o nové zkušenosti, množí
se látkově, ale hlavně bezděky a nepřímo vyvíjí v sobě smysl pro vlastní svůj
ráz a výraz. Doby druhé jsou doby vlastně umělecké, doby tvorby a stylu, doby kulturní.
Umění soustřeďuje se tu na vlastní své tvárné síly - a styl není nic než
koncentrace.
Umění procházela do nedávna v Evropě a procházejí stále
ještě u nás dobou beztvarnosti a roztěkanosti; teprve v poslednchí časech
vracejí se k tobě a ovládají se vnitřní
zákonnou kázní specifického svého rázu i výrazu. Takový jest vlastní smysl vůle
ke stylu, touhy po kultuře. Kulturní člověk, kulturní doba cítí zvýšeně a
zvláštně jemně specifickou krásu i sílu každého umění: ví, že každou věc lze
ovládnouti jen z poznání jejího rázu, její organisace, jejího určení. Nemiluje
poesie, která chce soutěžiti s malbou nebo hudbou; nemiluje malby, která se
přenáší přes tvárná kriteria a chce filosofovati nebo napovídati hudební
akordy. Malíř, který hněte barvy jako sochař hlínu, může býti proti chvíli
velmi zajímavý a silou talentu nebo za zvláštních podmínek udržeti se i jako
bohatý osobní zjev - ale zákonný zjev to není, a výjimka potvrzuje i tu vždycky
jen pravidlo. Umění, které nekultivuje svých vlastních pevných a pružných
orgánů, které opouští vlastní území, aby na umělých chůdách běželo marně o
závod s uměním sousedním, nemůže dlouho odolati úpadku.
Kulturní umělec obmezuje se rád a dobrovolně; přijímá dělbu
práce, a nic není mu milejší než zúžiti co možná stezku k svému cíli,
znesnadniti si co nejvíce vítězství. Respektuje především svůj nástroj, jeho
účel, jeho meze, jeho vlastní a největší působivost. Jest pravda, z nouze jest
možno rozštípnouti dříví i motykou, jako jest možno rýti půdu i sekyrou; jest
možno z nouze sekat i bajonetem a bodat šavlí, a není pochyby, lze takto zabít
i člověka. Ale ušlechtilý člověk nezabíjí každou ranou, nezabíjí kteroukoli
zbraní, nýbrž jen ranou, k níž byla zbraň zhotovena a pro niž jest zbraň
nejlépe organisována. Zabíjí jen ranou nejvybranější, nejnesnadnější, jen tou
ranou, k níž inspiruje jej charakter zbraně.
Stejně tak i kulturní umělec inspiruje se ke svému dílu
poesií svého materiálu, vnitřními možnostmi, které obsahuje, a pohrdá každým
vítězstvím, které není koupeno za cenu nejcudnější pýchy.
F. X. Šalda
Kritické projevy - 7 (1908-1909)
kapitola: víra kulturní (1908)
Soubor díla F. X. Šaldy, sv. 16.
Vydává Společnost F. X. Šaldy v nakladatelství
Československý spisovatel, 1953F. X. Šalda „Víra kulturní“ (1908)
celý text ve formátu PDF
http://ulozto.cz/xH9jGe4M/16-kriticke-projevy-7-vira-kulturni-pdf