Protest proti mnohému
Jest v člověku i něco, co chce sloužiti. (Goethe)
I.Ničeho smysl není dnes tak vzácný u nás jako smysl hodnot kulturních, ano, vzácná jest i již jen jakási tucha o nich. Všecky snahy soustřeďují se dnes u nás skoro výlučně na pokrok hmotný, hospodářský, politický, nanejvýš osvětný - a nic není za tím a nad to. Rozmáhá se všude povrchní racionalism, nasycený a velmi s sebou spokojený, a krátkozraký utilism začíná ovládat celý život. Ze všech složek životních cení se nejvýše a výlučně rozumovost a přehlíží se, že rozumovost nezaručuje nikterak největší sílu a největší vývojové možnosti - spíše naopak: rozumovost bývá až příliš často jen znakem toho, že původní síla životní vyvětrala a kouzlo jeho vyvanulo a že život ochladil se tu již a seschnul v pevný přehledný tvar, který jest již počátkem kornatění a odumírání. Utilism cení všecko jen po tom, prospívá-li mu to, a ovšem prospívá-li mu to ihned, bezprostředně, hmotně, hmatavě. Ale v tom již zase jest uzavřen klam a jsou dány podmínky k podceňování hodnot nejvyšších: neboť nejvyšší hodnoty nejsou užitkové ve všedním smyslu slova, účinek jejich nemůže se dostaviti přes noc, neboť působí z velikých dálek, a tedy pro lidské pozorování opožděně; a přinášejí-li i prospěch, jest to prospěch vnitřní a celkový, který bývá nejméně přístupný povrchnímu pozorovateli. Z etiky chápe se jen její nejobmezenější a nejnižší část: morálka, a ovšem jen morálka kupecká, morálka směny, morálka bezprostředního a hmatavého užitku. Že říše etická jest říší vzpoury a činu, že etické hodnoty musí býti stále znovu prožívány a probojovávány, zapomnělo se příliš rychle i tam, kde bývala před léty toho alespoň tucha. A s tím souvisí těsně i neúcta k vlastním tvůrčím hodnotám životním, kterou vidíš na všech stranách; výše než člověk tvůrčí cení se člověk reprodukující a popularizující; výše než čin cení se práce; nad osobnost svézodpovědnou staví se poslušný člověk formulkový a mechanism a schematism zavaluje dnes život, jako jej zavaloval dříve.
Znesvěcen jest život
pro formulku a znova páše se na životě hřích a v podstatě stejný hřích jako
dříve.
Budiž mně rozuměno:
přeji si pokroku hmotného, hospodářského, politického i osvětného jako
kdokoliv z vás; a vím, že nemáme ho posud dosti. Ale co žádám a musím žádat,
jest, aby si lidé uvědomili, že všecek pokrok hmotný i osvětný jest jen stupněm
k čemusi vyššímu: ke kulturním hodnotám. Kde stává se cílem sám sobě, kde
nechápe se a nepojímá se nic nad něj, tam vede rovnou v civilizované
barbarství, k otupení srdce a k zakrnění duše. Nemám nic proti osvětě; naopak:
přeji jí. Ale jest třeba poznati, že z osvěty může se státi a stává se v pravdě
již často osvětářství a osvětaření, nová forma filistrovství, a že vedle starých
filistrů vlastenecko konzervativních jsou možní a rostou již filistři
pokrokářští a osvětářští, kteří věří v pokrok jako v dogma a ubíjejí jím život
nebo hůře: vysušují a odkrevují jej, zasypávají rozumářskými struskami jeho
horké tvůrčí zdroje; filistři, jímž rozumářství vypilo všecku krásu a poesii,
všecko umění, všecko mysterium. Nepomlouvám protiklerikalismu - naopak soudím,
že jest užitečný i nutný u nás - ale tvrdím, že jest negativní a nemůže
vyplniti života moderního člověka, aniž ho poškodil. Smysl a účel má jen tam,
kde jest cestou k vyšším kladům, k očištěným hodnotám náboženským nebo k jiným
hodnotám nadosobním.
U nás ztotožňuje se
šmahem civilizace s kulturou. Ale neprávem: pochopiti rozdíl mezi nimi a rozpor
mezi nimi jest právě počátek a zrození člověka vpravdě kulturního. Civilizace
to jsou: dobré a rychlé železnice, rozkvět hospodářský, racionální těžba z
půdy, komfort v obydlí a hygienické podmínky životní, slušný tisk denní, čisté
prádlo, rozumná a účelná strava i životospráva, lázně, pokrok inženýrský,
technický, politický, hospodářský, zdravotní. To všecko může míti národ a
člověk, a přece může být i barbar. Můžeš žíti životem rozumovým, střízlivě a
účelně, a přece můžeš býti po duši a po srdci i po vyšších stránkách intelektu
mrzák, člověk, který zahubil v sobě život duše, který nevidí dál než na špičku
nosu, jemuž celý boží svět jest němý, hluchý a mrtvý, jemuž nešumí odnikud
zdroje života a jehož sám stín, kam padne, otravuje všecko mrazem a smrtí.
Naproti tomu může
žíti divoch, který nemá nic z těchto tak zvaných vymožeností civilizace,
životem kulturním; může cítiti, jak vlá jeho životem tucha čehosi božského;
příroda hovoří k němu a nebe sestupuje ve sváteční chvíli do něho; má své bohy,
svou vlast, své předky, jest svázán s nimi i se svou půdou svatým poutem. Každý
den jeho má své dílo a svátky jeho jsou plné smyslu a zasvěcení. Má svou poesii
a své umění, svou tradici i svůj obřad: jeho smysly básní, jeho duše kvete a
žene nové orgány jako keř nové pruty. Život jeho jest posvěcen velikými
kladnými hodnotami a prožitý obsah jeho duše jest bohatší tvůrčími silami než
život nejkorektnějšího evropského rozumáře, který si jej úplně vyložil a svedl
v řadu formulí a formulek…
Nemusím snad
ujišťovat, že nepomlouvám tím civilizace. Naopak: miluji moderní civilizaci,
dovedu ji oceniti i užíti jí, jest mně zdrojem radosti - ale není mně sumou
všeho, není mně cílem a vrcholem dění lidského nebo světového, není mně alfou a
omegou všeho lidského snažení. Neříkám také, že musí býti rozpor mezi ní a
kulturou duševní. Naopak: rozporu toho nemá býti a není tam, kde civilizace
plní svůj úkol, kde jest nižším stupněm kultury a cestou k ní, kde prostředkuje
vliv hodnot tvůrčích a kulturních, kde je uskutečňuje a ztělesňuje, kde slouží
kultuře.Ale v zemi v níž vládne pokrokářská pověra jako u nás, musím zdůrazniti: byly věky dávno minulé, které byly zanedbány v pokroku hmotném, hospodářském, politickém i osvětném, a přece stály vysoko kulturou nad námi. Život jejich byl nesen hodnotami, kterých jsme my pozbyli. Neměly snad vyvinutých metod vědeckých, ale měly za ně poznání intuitivné, náhradu nikterak nižší, spíše naopak. Měly jistoty a klady, které unikly nám; byly vázány velikými konvencemi a věrami a právě proto mohly se soustředit ve styl a zanechat díla zákonné krásy, o níž se nám ani nesnilo. Genius k nim hovořil a ony dovedly mu naslouchati. Činy dovedly odpovídati na všechny inspirace života. Jsou veliké útvary a celky, my jsme vedle nich tříšť a prach.
II.
Den co den udivuje mne znova a znova, jak málo jest u nás
chápána tvorba básnická a umělecká, jak se nerozumí její podstatě, jak nám
uniká sám ráz činnosti a sám děj tvorby této. A přece byla již řečena i
moderními filosofy a vědci slova, která pojímají správně svéráz tvorby umělecké
a básnické a vnikají hluboko do děje tvůrčího.
Zkoumáš-li omyly,
které nám zazdívají cestu k správnému hodnocení tvorby básnické a umělecké,
pochopíš brzy, že většina jich dá se svésti v základní kořen: ztotožňuje se
činnost umělecká a básnická s činností vědeckou, poznání básnické a umělecké s
poznáním naukovým. Umění a poesie jsou znásilňovány rozumářstvím; žádá se po
umění a po poesii, co nemohou dáti, necítí a necení se, co mají a mohou dáti.
Správný pohled na
věci umělecké a básnické nemůžeš získat, pokud nepochopíš, že poznání umělecké
jest cosi svého druhu, že liší se pojmově a zásadně od poznání vědního. Činnost
vědní chce získati všeobecných pojmů, činnosti umělecké a básnické jde o
poznání věcí jednotlivých. Vědecká činnost jest činnost abstraktná, činnost
básnická jest činnost intuitivná. Poznání vědecké chce podat veliké
generalisace, abstraktný a všeobecný výklad dění světového i lidského. Básník a
umělec naproti tomu jest milenec věcí a stavů zcela určitých a konkretních,
jedinečných; jest opojen cele kouzlem prchající chvíle, která se nevrací. Vědec
podává nejvšeobecnější formu dění, básník nebo umělec jeho formu nejužší,
jedinečnou; tam snaha obejmout svět, zde touha proniknout život a promilovat
jej v tom, co má nejkřehčího, nejmilostnějšího, nejprchavějšího, co "láme
se a hasne, zatím co hovoříme". "Aimez ce que jamais on ne verra deux
fois," "milujte, co nikdy dvakrát neuzříte," jest výkřik
vyražený ze samé duše básníkovy, a snaha dáti nám promilovati toto prchavé a
nenávratné kouzlo životní jest právě jeho sen a cíl jeho snahy.
Poznání umělecké a
básnické jest svět sám v sobě uzavřený a dovršený; co opravdový básník nebo
umělec poznal, poznal pro věky, poznal navždycky: stojí to zde jako cosi celého
a jednotného, jako akord světla, jemuž nelze nic ubrat, k němuž nelze nic
přidat. Jest to pohled světelné intuice vržený do mlh a svárů života: co
vynesl, leží před námi jasné, bezesporné, jedinečné, nepochybné - kořist duše
zažehlé láskou, kořist vykoupená bolestí a posvěcená mihotavým bleskem osudné
chvíle. Poznání vědecké neustále jest přetřásáno, opravováno, doplňováno -
jsme zde ve sféře věčných pochyb, věčné kritiky, věčného pokroku, ale i věčné
rozkolísanosti a nejistoty. Na půdě pevné a nesporné stojíme však v poesii a v
umění: co umělecký nebo básnický čin, to hodnota neměnná, položená mimo dosah
všeho pokroku. Mění se ovšem technika umělecká a jest možno snad i do jakési
míry říci, že pokračuje, ale ve vlastní vnitřní hodnoty umělecké a básnické
nemá to vlivu. Básnická velikost Shakespearova nebo Calderonova není zasažena
tím, že dnes pracuje se v divadelních hrách technikou, jak říkáme vyspělejší;
tato tzv. vyspělost záleží v tom, že technika ta jest úspornější neb účelnější.
Ale úspornost a účelnost jsou pojmy hospodářské a ne básnické a nedotýkají se
básnického poznání světa a duše, které jsou uzavřeny v oněch dílech. Poznání
umělecké nebo básnické jest jisté a bezesporné - v tom právě jest kulturotvorná
síla umění, jeho význam společenský: dává nám hodnoty mimočasové a nadčasové,
cosi pevného a nekolísavého v moři nejistoty, pochyb a změny. Poznání básnické
neb umělecké jest neseno intuicí a znakem intuice právě jest tato bezesporná
jistota: v intuici přitakává nebo popírá právě mnohem víc než rozum, zde
přitakává nebo popírá celá bytost lidská, všecko vědomé i podvědomé v ní.
Poznání umělecké a básnické jest takovéto zmocněné poznání celou bytostí
lidskou a logika jeho jest mnohem tajemnější a klikatější, hlouběji ukrytá než
logika rozumovosti. V uměleckém poznání účastní se, jinak řečeno, více bytosti
lidské, více celku bytosti lidské než v poznání vědeckém. V poznání básnickém a
uměleckém organisuje se ne rozum lidský, nýbrž síly životní, a nejtemnější a
nejkořenější síly životní.
Tím jsou umění a
poesie omlazovatelky života, tím jsou mocnosti životodárné: stále tryskají z
nich teplé prameny, tekuté ohnivé síly, jimiž jihne svět, který by jinak
zestaral a zkoral v skepsi, rozumářství a abstraktnictví. Jimi vylévá se ve
svět znova a znova požehnání jistoty smyslové a bezesporné, jimi dobírá se
pozdní člověk, zatížený zkušenostmi a poznatky tisíci a tisíciletí, prvotní
svěžesti, síly a lehkosti. Jimi sestupuje proti toku časů k pramenům, k
prvotním sladkým jistotám, k smyslné nevinnosti a celosti. Těm, kdož vidí v
poesii a umění ztělesněný rozum, uniká tím vlastní ráz, kouzlo i význam těchto
útvarů jako hodnot životodárných a tím i kulturotvorných. V umění a poesii
tryská mladost a síla světová a životní a ne rozumnost nebo logičnost životní.
V umění a v poesii organisují se poprvé síly, které zaplavují často z počátku
ničivě život, aby jej posléze svlažily a oplodnily. V dílech umění a poesie,
pokud to jsou díla opravdová, vynáší tvůrce první nezkrocený oheň lůna
zemského; ovládnouti jej, rozděliti jej, utříditi jej, zeslužebniti a zužitečniti
jej, toť úkol dob příštích, které vytěžují takový čin a žijí z něho. Čin je
vždycky cosi iracionálného, cosi, co lze ovšem logikou ex post zdůvodniti a
vyložiti, ale co jí nelze předvídati ani uspíšiti, co jest nedostupno rozumu
analysujícímu i všem jeho metodám a nástrojům; a z činu žije právě umění a
poesie. Čin jest výron síly a síla má ovšem svůj smysl v hospodářství vesmírném
a své místo v soustavě logiky, ale logika může se jí přiblížit jen nepřímo,
když se byla síla ochladila a rozměnila v užitkovost nebo účelnost. Sílu cítíme
vpravdě vždy a všude jako cosi mimorozumového, nadrozumového nebo
protirozumového; rozumnost ji může ex post ospravedlňovati, ale postavím-li ji
přímo před její zjev, děsí se jí jako něčeho, co se jí vymyká.
Odtud plyne již
jasně poměr umění a poesie k mravnosti, poměr tak často a tak nešťastně
rozebíraný a přetřásaný. Mravnost jest nejvyšší stupeň účelnosti a rozumnosti,
a pokud jest jen to, vymyká se jí poesie a umění úplně celým svým rázem, jako
se jí vymyká každá mladá síla. Nepravím tím, že umění nebo poesie jsou
protimravné nebo nemravné - nikoli: jsou jen mimomravné nebo bezmravné, to jest
nedají se hodnotiti morálkou rozumovou a užitkovou, stojí prostě mimo její
kriteria. Tím nepopírám logičnost i umění nebo poesie, ani jejich etičnosti;
nikoliv, umění a poesie mají svou logičnost, své důvody, svá kriteria, ale jsou
to právě jejich logičnost, jejich důvody, jejich kriteria a ne logičnost,
důvody, mravnost běžného všedního užitkového života. V umění a v poesii organisují
se po prvé nové hodnoty životní a v síle, s jakou tryskají, bouří se, sváří se,
organisují se, jest jejich logika i mravnost. Tyto síly jsou síly smyslné, a
proto logika jejich i etičnost jest logika a etičnost smyslová, pod vědomá,
celobytostná, něco, co stojí proti vší historické dialektice, v jakou štípá a
dělí ad usum delphini tyto hodnoty běžný praktický život. Všecka mravnost a
logičnost umění a poesie jest, aby byly opravdu silné, aby byly dílem krásných
mladých bohatých organismů - o ostatní starati se nejen nemusí, nýbrž nemají,
poněvadž je to již zeslabuje. Umění a poesie, které jsou opravdu mladé a silné,
mají již tím samým i pravdu i mravnost - to jest: jsou zestárlému světu nutné a
nezbytné a svět již doved e zařaditi si je do soustav logických i morálních,
dovede již z nich vylouditi mravnost, účelnost, užitkovost et tout le reste.
Tím však řekl jsem
již také, že umění a poesie opravdová, poesie opravdu mladá a silná, nechce
nikdy vědomě a úmyslně nemravnosti nebo protimravnosti. Nikoliv: stojí prostě
mimo všecky tyto pojmy, jsou jí cizí a nepochopitelné. Jest smyslově nevinná a
vůbec netendenční a bezelstná.
Člověk stojící mimo
poesii a umění, pozorovatel - filosof, může ovšem zachovati si i před tímto
divadlem vždycky poněkud znepokojivým svůj klid a svou víru, že konečným cílem
všeho dění, každého děje a procesu lidského jest mravnost. Ale podtrhuji:
konečným cílem. Do té doby musí nechat prostě poesii vyžívat se a přinášeti jí
důvěru, že se dovine sama posléze etiky a doorganisuje se nakonec mravních
hodnot, dobojuje se zchladlé účelnosti a celkové přehledné rozumovosti. Nesmí
však přistupovat k ní pošetile s rozumářským a mravnostním pravítkem a ukazovat
jí přeúslužně k tomuto cíli nejkratší vzduchovou vzdálenost. Vzduchové
vzdálenosti jsou totiž právě jen vzduchové vzdálenosti a chodí se jimi velmi
pohodlně od města k městu jen na mapách; cesty pozemské jsou na štěstí
rozmanitější, bohatší, kouzelnější, vinutější, klikatější, pestřejší, ale také
loudavější; a také se rádo na nich odpočívá nebo chodí oklikami. Neboť náš
pozorovatel - filosof musí míti tolik filosofického klidu, aby pochopil, ž e
nezáleží zde na cíli, nýbrž na procesu, kterým se dovíjí poesie nebo umění
tohoto cíle. Cíl ten jest vnějškový a daný, ale proces, kterým se ho dosahuje,
tvoří zvláštní ráz a kouzlo poesie a umění. Cíle tohoto dojde umění nakonec
vždycky, jakmile jen dostatečně vychladne; až bude úplně vystydlé, bude pak i
mravné, bude již nesvůdné, neboť bylo zatím vyčerpalo všech svých sil v
užitkových službách. Tohoto konečného cíle, žel, došlo tedy posud umění každé a
není, dvakrát žel, také pochyby, že ho dojde i napříště. A starostí naší mělo
by býti, ne aby došlo ho jak možno nejdříve, nýbrž jak možno nejpozději - bude
to, opakuji, vždycky ještě dost brzy!
Goethe krásně a
správně vytýká jako ráz tvorby opravdu básnické jakousi náměsíčnost. Opravdová
poesie a opravdové umění hledá si zvolna cestu ve tmách, hledá si ji úzkostlivě
hmatem, asi jako si ji hledá kořen stromu. Opravdové umění vyžívá plně milostnou
něhu a požehnanou plnost chvíle - umí prodleti. Ne cíl, ale dráha sama, proces
a děj sám je okouzluje a poutá. Opravdový tvořivý umělec nebo básník nemá
intencí více než strom nebo jiná rostlina; má jako ony intenci jen jednu: chce
růsti, poněvadž růsti musí. Neznásilňuje a nerozrušuje se rozumovými záměry a
účely. Cítí se orgánem, jímž se chce vysloviti síla. Všecka činnost jeho jest v
tom, že jest jí poslušen a že jí povoluje. Chtíti a musiti kryje se v něm
úplně; nechce než to, co opravdu musí. Tvoří z nutnosti a tlaku chvíle a jest
ve svém srdci nevinen tím, co lidé z jeho díla učiní.
Vlastní kulturní
nebezpečí, které vězí v racionalistickém a moralistickém stanovisku k umění
jest v tom, že svádí a nutí skoro umělce, aby umění padělali a vyráběli po rozumových
radách, záměrech a předpisech. Vlastní tvůrčí organický děj necení se a necítí
se; jemu se nerozumí; nikdo neumí zahloubati se do jeho jedinečnosti a
nenávratnosti; za proces žádá se ihned výsledek a cíl. I jest přirozené, že se
vylhává tento výsledek a cíle že se dosahuje jen abstraktně, naoko a uměle. Za
vnitřní organický růst a děj tvůrčí dává se náhražka, dává se rozumový a
abstraktní překlad, opis nebo padělek tvůrčího mysteria. Množí se a množí se
lžipoesie a lžiumění, které vlastní tvůrčí děj simulují; častěji a častěji
vyskytují se díla, v nichž se o umění jen hovoří, v nichž se však opravdu
nepodává. Lidé spokojují se tendencemi a soudí umění po hrubých
racionalistických schematech; nesmírně odlišené a proměnné bohatství živého
umění a vnitřního dění jest přemalováno několika hrubými vnějškovými patronami.
Taková doba podvádí
sama sebe. Podobá se šílenci, který by chtěl živiti se chlebem malovaným za
chléb opravdový. Získati chléb opravdový dá ovšem mnohem více práce; proces
jeho vzniku od zrní, které se seje, až do těsta, které se mísí v díži a jež se
sází do pece, jest zdlouhavý a trudný.
V žádné době
nehemžilo se tolik padělků a náhražek uměleckých a básnických jako dnes. Nikdy
nežili lidé tolik malovanými hody a nehřáli si tolik ruce u malovaných ohňů
jako dnes.
Není kultu
životodárných sil a mocností.
Lidé v pohodlném a
zaslepeném sebeklamu spokojují se hračkami a žasnou pak, že život schne a vadne
od kořenů.
III.
Znakem všech kulturních dob jest, že uctívají mocnosti
životní a umějí užíti přítoku sil, který přinášejí. Vidí a ctí v nich cosi
svatého; božství hovoří jim z nich. Nepodezírají jich, nezeslabují a neředí
jich, neumlčují žádné z nich, nemrzačí žádné z nich; dávají jim nejprve vyžíti
se. Opravdová kultura po pojmu svém posvěcuje všecky síly životní a hledá a
nalézá pro všecky místa ve své organizaci, part ve svém duchovém orchestru.
Kultura jest uvědomělá metoda životní a životní metoda neničí nic z darů a sil
životních; to činí člověk jen potud, pokud jest ve stavu hrubého
experimentování a žije od náhody k náhodě.
Živly iracionálné
jsou všem kulturám zastřená božstva, nositelé života. Svůj poměr k nim hledají
a nalézají doby vpravdě kulturní v tom: chtějí je organisovati, dovésti jich
vděčně užít, umístiti je tam, kde neškodí, nýbrž prospívají. Dionyský kult sil
a mocností životních i jejich opojného mysteria nevyznačuje jen antiku, žije
pod jiným jménem i v gotice. Smyslu pro pitvornost, nestvůrnost, karikaturní
nespoutanost, temnému smyslu životní plnosti a bouřlivosti dovede antika
popřáti, aby se vyžil na vázách, kde vytváří kreslířská arcidíla jedinečného
rytmu i jedinečné výraznosti; a stejně gotika, toto umění nejkřesťanštější,
dovede na svých katedrálách umístit výtvory nejbizarnější a nejchoulostivější,
před nimiž by se křižoval dnes kdekdo a nejen dnešní klerikál. Ruskin výborně
upozornil, jak podstatu gotiky činí tato svoboda, tato úloha vyžíti se celý
volně ve tvarech nejbizarnějších, touha po kypivém varu životním, po jeho
nepřebrané plnosti a pestrosti. A přece díla v něž je gotická kultur a učlenila
- katedrály - jsou celost sama, konstruktivnost sama, domyšlená logika sama,
účelnost sama; jsou to organismy opravdu kulturní, věrné podoby soudobé
společnosti, spjaté pod jho velikých nadosobních hodnot.
Všecky síly životní,
i nejtemnější, i nejméně přebrané, došly svého místa a určení ve velikém
celkovém organismu; nepodrývají ho jako jed, ale nesou ho jako základy zdraví.
Nesou ho, ale ovšem jsou i jím neseny. V tom jest tajemství kulturní
organizace, že všecko nese i jest zároveň neseno, i slouží i vládne - ve svém
okruhu a ve svých mezích.
Velikost kultury je
v tom, kolik organisuje a jak jemně to organisuje. Ale není to dvojí problém,
nýbrž jeden problém: čím větší okrsek má býti zorganisován, tím přesněji,
určitěji, odstíněněji, jemněji musí se to státi, ač má-li to být organisace
opravdová. V opravdové organisaci musí být umístěna každá síla, a umístěna na
místě jedinečném, jedině jí příslušném; čím více jest sil, jež musí býti
organisovány, tím více míst musí býti pro ně vyšetřeno a celek jest pak tím
bohatší odstíny a přechody.
Ale podmínkou takové
kulturní organisace jsou nejprve pevná kriteria, bezesporné jistoty, absolutní
hodnoty: z nich mohou býti teprve odvozeny hodnoty relativní. Kde není těchto
velikých bezesporných jistot, kolísá a chvěje se neustále všecko; odtud i nervosní
strach, vlastní naší racionalistické době, z temných mocností životních (z
těch, jimiž právě žije umění a poesie) nebo alespoň nedůvěra k nim: společnost
špatně sklíněná, společnost neopřená o jistoty nadosobní děsí se jejich nárazu,
poněvadž počítá neustále se zhoubnými otřesy, s možností, že bude jimi rozryta
a podryta. Společnosti o absolutních věrách, o nadosobních jistotách strachu
toho neznají - a již tím jest jim dán největší dar, pravá kulturní milost,
která může býti dána člověku. Strach a utrpení ze strachu - v to dá se svésti
všecka bída lidská, alespoň to z ní, co nejvíce pokořuje, nejvíce zotročuje a
ochromuje člověka, co nejvíce otravuje samy kořeny radosti životní a podrývá
všecek karakter a jeho hrdost. Kultura jest teprve tam, kde není strachu a kde
není utrpení ze strachu - každá kultura jest kultura životní radosti. Sejmout
pokořující kletbu strachu s duše lidské, hle, toť sám konečný cíl kulturní.
Vytvoření lidské
osobnosti není nic víc na překážku než strach - a osobnost jest první a
základní hodnota kulturní. Kde není osobnosti, není kultury, ale kde není
jistot nadosobních, není dvakrát kultury, poněvadž není ani osobnosti, která by
mohla státi bezesporně a pevně, radostně, silně a nebojácně na své postati. Aby
mohla státi pevně a bezesporně, musí míti vymezený okruh: v něm vládne, za ním
jest poddána; v něm nese, za ním jest nesena; v něm podpírá, za ním spočívá.
Jak upraviti poměr
osobnosti a hodnot nadosobních, jak vymeziti a tím upevniti osobnost a opsati
ji hodnotami nadosobními, to je vlastní problém kultury, a staré kultury řešily
jej s jemností a silou, před nimiž se musíš zachvět i dnes. O věcech duchových
byly sjednány úmluvy, které byly podkladem i všeho života všedního a hmotného.
Tyto hodnoty nadosobní poutaly i osvobozovaly. Osvobozovaly: snímaly s duše
jednotlivcovy břímě, jehož nemůže unésti žádná duše, břímě hloubání, věčných
pochyb, nejistot y, strachu - břímě, které dnes musí bráti na sebe jednotlivec,
chce-li býti mravní osobností, břímě, opakuji, s něž není. Neboť jednotlivec,
žádný jednotlivec, a budiž sebevětší, nemůže rozřešiti si sám všecky věci
života a smrti, rozuměj rozřešiti je kulturně plodně a kladně, to jest
rozřešiti tak, aby řešení ta vedla a inspirovala jej k činům, k dílům, ke
kladným tvůrčím hodnotám. Kultura dávala člověku tradiční řešení životních
záhad a usnadňovala mu tím nebo lépe řečeno umožňovala mu tím jeho životní
úkol; člověk je přejímal a tím osvobozoval se od hořkosti neplodného hloubání -
tím uvolňoval si sílu k vlastním tvůrčím činům, k čemusi kulturně kladnému, k
tvorbě nových hodnot. Stará tradice a konvence postavila jej na pevnou půdu,
vykrojila mu ze světa nekonečných možností, sporů a pochyb pevný a určitý kruh
skutečnosti a jistoty bezesporné a odtud, opřen jsa o něj, spočívaje v něm jako
ve své ose, nehloubal, nehádal se a nepřel se se stíny a mátohami svého rozumu,
nýbrž tvořil.
To jest vlastní
příčina jevu, že naší době nechybí nic víc než opravdové osobnosti. Talentů,
možností, problémů, pochyb, zoufání i nadějí jest tolik, kolik jich nikdy
nebylo, ale celých a hotových děl, činů, kladů a jistot kulturních méně než kdy
jindy. Všecko staré umění bylo vázané a poutané a v tom byla síla jeho. Dnes,
kdy se uvolnilo, vidíš jak často se roztřišťuje nebo zabíhá k cílům, kterých nemůže
býti dosaženo. Přejímá řadu problémů podstatně spekulativných, jež nejsou z
jeho říše, které unikají jeho nástrojům i výrazům a jichž ovšem nemůže se
dořešit. Vypouští si z rukou, co může dáti, a nedosahuje toho, po čem touží.
Jakási trapná, nespokojená problematičnost jest znakem umění dob nekulturních;
časté omyly v nosnosti a způsobilosti prostředků, v dosažitelnosti a plodnosti
cílů; schválná a vyvzdorovaná, neplodná a křečovitá vyjímečnost za plodné,
široké, spolehlivé, laskavé a oblažující pravidlo.
Z mocnosti životní
kleslo zde umění na soukromou zábavu a soukromý trud milovníků. V takovém umění
může se soustřediti mnoho vtipu, bystrosti, talentu, kritičnosti, práce i
tragiky - jen jedno ne: čin, kladný čin a kladné hodnoty tvořící kulturu. Neboť
tyto kladné hodnoty jsou vždy výrazem lásky k životu, lásky, která touží
obejmouti a zažehnouti celý svět, nikoho nevylučujíc, a přitakává životu přes
všecko, všemu navzdory, velikou poslední vnitřní osudností. Kde není této lásky
k posledním velikým kladům životním, nemůže vzniknout umění opravdové, umění
jako kultura osobnosti. Osobnost není vyjímečnost, není podivínství, není
vzdor, není schválnost a osamocení: osobnost volá po společnosti, domáhá se jí
jako svého korelátu. Osobnost jest cosi, po čem táže se život a čím společnost
lidská odpovídá. Umění, které živí se z negativnosti, ze vzdoru nebo hůře ještě
z opovržení k velikým nadosobním kladům, jest vždycky malé; a nezdá-li se malé
svým vrstevníkům, tím hůře pro ně: budou souzeni a odsou zeni i s ním, až
spadne na ně mlčení první veliké noci - jak hasne v ní všecko, co nesvítí
vlastním světlem!
Říkává se často:
moderní člověk nemůže prý dnes pochopit, jak byly možné války náboženské, boje,
které měly příčinou takovou nebo onakou formulaci dogmatu, boje o iota, které
činí rozdíl mezi slovy homoiusios a homousios. Moderní člověk, který tomu
nedovede rozuměti, má opravdu zakrnělý smysl kulturní. Vpravdě ve sporech o
dogmata náboženská byly uzavřeny spory o celou správu životní, soukromou i
veřejnou, o řadu útvarů společenských, o sám ráz umění, vědy, poesie i mravu. V
posledním velikém náboženském zápase, jenž byl bojován mezi protestantismem a
katolicismem, byla zúčastněna řada nejdůležitějších otázek moderních,
národohospodářských i vědeckých, filosofických i architektonických. Zde
rozhodovalo se mimo jiné o rázu příštího moderního románu jako o formě příštího
moderního dramatu.
Dnešní život ztratil
tuto ústřední osu a odtud kulturní bída jeho: s náboženskou konvencí ztratilo
umění nebo alespoň znesnadnilo si neobyčejně možnost stylu; žije dnes jen jako
výjimka, jest znemožněno jako veliká životní mocnost a kulturní útvar. A nebude
lépe, pokud nebudou vytvořeny nové hodnoty nadosobní, nové jistoty všeobecně
sdílené, jež postaví hráz dnešní subjektivní rozkolísanosti a které ozdraví a
soustředí všeobecnou vůli k novým velikým projevům.
Křesťanství, které
vytvořilo v Evropě kulturní konvenci, jest dnes mrtvé nebo alespoň vystydlé,
neplodné, ochromené. Nemluvím ani o positivních státních církvích - mám na
mysli samého živého ducha křesťanského. Positivní úřední církevnické
křesťanství jest dnes všude vyhaslý troud: historický formalism, hledíš-li na
věc theoreticky, policejní přisluhovačství státu, patříš-li na věc prakticky.
Ale sám duch křesťanský stojí tu jako vyhaslá studená mátoha. Křesťanský duch
nemá dnes, co by dal a řekl většině lidí; většina lidí domnívá se, že se obejde
dnes bez tohoto ducha a opravdu obchází se bez něho, a prostý spravedlivý
pozorovatel musí přiznati, že nedopadá to konec konců hůře s nimi, než by to
dopadlo, kdyby žili církevně; naopak: takto žijí čestněji a upřímněji. To
pozorování musí zaznamenat spravedlivý pozorovatel, byť jej bolelo sebevíc, a
bolet opravdu má proč.
Křesťanství má
pesimistický předpoklad, předpoklad, který dává mu teprve smysl. Jeho podmínka
a sám smysl jeho existence jest přesvědčení o bídě a utrpení života pozemského.
Křesťanství jest nesené myšlenkou na vykoupení z tohoto života; křesťanství
slibuje ti, že ti dá duchová křídla, která tě vynesou z tohoto slzavého údolí.
Ale dnes život pozemský veliké většině lidí není slzavým údolím a velké většině
lidí žije se v něm ne-li dobře, aspoň snesitelně nebo obstojně. Přišla věda a
přivedla pokrok techniky, hygieny, výchovy a učinila zemi hostinnější, než byla
v době, kdy křesťanství pracovalo o své vůdčí myšlence slibu vykupitelského a
hlásalo ji chudákům a vyděděncům. Země i život jsou opravdu dnes hostinnější,
alespoň lidem chytrým - i to přiznati jest povinnost prosté spravedlnosti.
Lidem chytrým, opakuji, a dodávám: a škola stará se dnes opravdu o to, aby k
této průměrné chytrosti uzpůsobila co největší počet příštích lidí. Celý názor
světový, celé hodnocení života změnilo se za těchto nových podmínek: život
necítí se jako cosi provisorního, nýbrž jako cosi konečného. A účelem jeho jest
štěstí různě pojímané, ale vždy štěstí co největší a pokud možno největšího
počtu lidí. Člověk vžil se s kladnou smyslností do přítomnosti; důvěřuje
optimisticky svým smyslům, věří v štěstí, které mu mohou zprostředkovat nebo
zaopatřit. Tím jest křesťanství stržena pod nohama sama půda, na níž stojí, tím
jest ochromeno ve svém ústředním nervu.
Znakem každého
opravdového náboženství jest potřeba jeho, nutnost jeho: opravdové náboženství
jest výkřik vyražený z tísně a úzkosti doby; v něm organisují se její nejhlubší
potřeby, ono rozvazuje jazyk jejím nejskrytějším úzkostem i nadějím. Svět
nemohl v určitou chvíli obejít se bez křesťanství: jen tak jest možno pochopiti
jeho úspěch. Ale dnes opravdu křesťanství veliká většina lidí nepotřebuje:
proto ustupuje ze života a jeho dílen do theologických a filosofických
poslucháren, stává se předměte m vědeckého a historického badání, i
sentimentální hračkou salonních dam. Ono, které kdysi sytilo jako denní chléb
miliony a miliony srdcí nejčestnějších a nejlepších, klesá dnes častěji, než se
zdá, na opium nebo brom lidí o rozbitých nervech a vyprahlé, popleněné duši,
věčně nespokojené a věčně žíznivé. Je-li dnes kde ještě cítit, byť lehce, vlání
živého ducha náboženského, jak vznášíval se původně nad zástupy z evangelia,
jest to snad již jen v záchranných akcích, obrácených ke společenským
vyděděncům velkoměstským, jako jest Armáda spásy. Pitvornost a hřmotný nevkus
jejího ceremonielu nemůže myslící duši a citlivému srdci zahlušiti skutečnost,
že zde volá cosi v důvěře a lásce do propastí bezejmenné bídy a pošlapaného
lidství tisíců a tisícův ubožcův a doufá v čestnou a lidskou odpověď.
Dnešní názor světový
a názor nábožensko křesťanský stojí příkře proti sobě. Křesťanský názor
nedůvěřuje smyslům a za klam pokládá všecko štěstí zemské; cílem jeho jest buditi
podezření a nevíru v štěstí a rozdmychávati touhu po duchové velkosti, která
umí jím opovrhovati. Jako všecky názory náboženské jest i světový názor
křesťanský v nejlepším jádře svém heroický a pesimistický a zavrhuje kult
požitku i chytráctví utilistické. A právě těmito stránkami stal se mocným
fermentem kulturním: kultura opravdu tvořivá nemá horšího nepřítele nad kult
štěstí, požitku, užitkovosti a všeho chytráctví terre à terre. Umění, poesie a
kultura, které se stávají nástroji těchto hedonistických požadavků, zvrhují se
rychle, zmalicherňují, pustnou a hynou. Jest třeba připomenouti si jen, jak
všecka veliká poesie řecká - např. poesie Aischylových nebo Sofoklových
tragedií - nemá nikterak cílem poskytnouti estetický požitek, jak mu rozumíme
dnes, nýbrž vyvolati náboženský otřes nitra divákova, probuditi jeho smysl pro
temný děs a strašnou nejistotu života a zesíliti tak cit hromadné pospolitosti
nábožensko národní - vesměs tedy účely bohoslužebné a kulturní, ale ne
požitkové. Nikdy nedá se změřiti patrněji kulturní úpadek dnešního umění, než
uvědomíš-li si, že všecko dnešní umění vyrábí se jako požitek (i to, které toho
popírá), kupuje se a platí se jako požitek, ba i staré umění, které má ráz
zcela jiný, nazírá se jen sub specie požitku a ohřívá se a upravuje se za tímto
účelem - a opravdu, dnešní člověk by ho jinak již nechápal!
Dnešní umění nebouří
již a neděsí již, lechtá jen a - v tom jest propast hanby, poněvadž propast
pokrytectví - lechtá nejvíce tam, kde se ve své perversitě dobře smluvené s
perversitou čtenářovou nebo posluchačovou a divákovou tváří, jako by chtělo
děsit.
V.
Nikdy nebylo častěji nadarmo bráno slovo volnost, nikdy
nebyl pojem tento hůře chápán, nikdy přeceňován více než dnes: a v tom právě
jest konec konců celá naše nekulturnost.
Volnost, příroda,
život jsou slova, jichž zneužívá dnes kdekdo, jimiž zaklíná se stokrát denně
každý pracovník, do nichž bije jako do bubnu každý veřejný vyvolavač, jimiž
troufá si přehlušiti a opravdu přehlušuje kdykoli na tržišti tichou vnitřní
hudbu hodnot uměleckých i kulturních: stylu, formy, zákona. Nemůžeš vyjít na
ulici, abys nebyl zmámen křikem po volnosti, který se zvedá odevšad. Lidé
myslí, že vyslovili poslední moudrost světa, poslední vymoženost kulturní,
podtrhují-li co nejtučněji: volný sloh, volné divadlo, volné směry, volné
umění. A snad teprve desettisící člověk cítí, že jest to buď samozřejmá
banálnost, truism nebo kontradikce.
Styl, jde-li opravdu
o styl, jest naplnění nutnosti, a umění, je-li umění vpravdě a ne jen ukradenou
frází, jest naplnění zákona a formy.
Vybrati z tisíceré
možnosti jedinou nutnost - hle, toť umění, toť styl.
Celý žalostný omyl
dnešní dá se vysloviti: béře se za cíl, co jest pouhé východisko.
Volnost sama nestačí
k vyvedení řádného díla, ani díla sebemenšího, ale volnost sama dovede zahubit
možnosti i k dílům největším a nejsilnějším.
Dnešní doba nemá
uměleckých talentů o nic menších, než je měly veliké epochy historické a
kulturní; a přece tam titíž talentové vytvořili díla hodnoty nesmrtelné, která
nebudou zapomenuta, pokud bude žít lidský duch a lidské srdce, kdežto zde titíž
talentové nesvedli víc než kuriosity, osamocené zlomkovité výjimky, cosi
křečovitého, roztříštěného a rozrušeného, co nese si na čele napsaný znak
smrti, něco strakatého, napjatého, úmyslného a marného, po čem slehá se již
mlčení jako na poušti prach na chvilku mělce rozvířený.
Odkud tento rozdíl
účinku?
Prostě z toho, že v
minulých dobách narodil se talent do pevné duchové organisace, která ho dovedla
užíti a vytěžiti na svůj i jeho prospěch tím, že jej dovedla sepjati, kdežto
dnes rodí se do duchového zmatku, který může jen rozmnožiti a stupňovati, ale
jehož nemůže ovládnouti, překonati a učleniti v hlubší a vyšší sklad a řád.
Řadu moderních
talentů, a ne nejslabších, roztříštila volnost: zlákala je k cílům, s něž
nebyli, ve směry, kterých nedovedli organicky vyvážit, rozrušila jim vnitřní
rovnováhu a roztříštila je pak snadno. Zaběhli se v cosi, odkud není návratu: v
mátožnost bezmezí. Nebyli spoutáni včas, omezeni podmínkami, sevřeni v břehy a
hráze, zeslužebněni k cílům zcela určitým a blízkým: nenaučili se nikdy sloužit
a proto nedovedli nikdy vládnout.
Flaubert,
nepřekonaný myslitel o umělecké etice a životosprávě, jakých není mnoho, sevřel
tisíce t.zv. uměleckých tragédií do těchto dvou vět: "Malé potůčky, když
vystoupily ze břehů, tváří se jako oceán; schází jim k tomu však jedno:
rozměry! Zůstaňme tedy řekou a točme mlýnské kolo." Všecko nebezpečí
modernismu, jehož neznaly uzavřené doby kulturní, jest zde pověděno s
rozhodností, jasností a určitostí, jichž jest schopen jen veliký intelekt
opřený o srdce poctivé do příkrosti a čestné do střízlivosti.
Každý má tolik
volnosti, kolik si jí dovede vzíti svým tvůrčím činem. Není dob volných a
otrockých, jsou jen doby velké a malé: velké dovedou posvětit nutnost a
vykoupit život, malé promrhávají životní možnosti a rozbíjejí umělecké formy. V
mezích konvencí nejužších a nejtěsnějších dovedou veliké doby vytvořiti díla
bohatá a jadrná, kdežto doby malé nesvedou nic s volností co nejširší: všecko,
co dovedou, jest, že v ní utonou. Tak jest pravda, že pravá volnost jest statek
ryze vnitřní a že se kryje s posvěcenou nutností zákona: Racine a Poussin,
kteří tvořili spoutáni jsouce konvencemi co nejtěsnějšími, dovedli v nich
dopnouti se vyšší duchové volnosti a dobrati se většího psychického bohatství
melodického než na příklad Schiller v Loupežnících, kteří jsou jedna licentia
poetica ve všech vztazích, nebo Böcklin. Byli velicí tanečníci, kteří tančili v
brnění, a tančili v něm své umělé tance nejen s větší grácií, ale i s větší
pružností, silou, křepkostí, švarností než jiní volní a nezatížení, kteří se
rozbíhali ze široka k prázdným a pitvorným kozelcům a přemetům.
Ke kultuře není
prvním požadavkem volnost, nýbrž duchová jednota. Volnost tvoří neustále život
sám sebou, jak plyne, neboť tokem svým ruší již jednotu, která musí býti stále
znova a znova svářena napětím vší lidské vůle. Život, příroda, empirie
pronikají všude a všude odplavují konvence.
Všecka opravdová
tvorba jest v tom, zpracovávati životní dojmy a pocity ve formy. Prostý,
netvořivý člověk jest příživník života: zužívá prostě svých dojmů, tyje z nich
náladově - tvůrci nejsou však dojmy nic jiného než materiál výrazu, než abeceda
všeobecně srozumitelná, v níž píše svou nejvnitřnější visi, která nemá vzoru v
přírodě. Každý tvůrce jest stavitelem: z dojmů buduje něco, co v nich není;
dobývá z nich hodnotu, která jest nejen cosi většího, ale i toto genere jiného
než jejich součet. Prvkům, živlům, částem dává smysl celkový, kterého v nich
není; z dojmů tyčí stavby stejně smělé, umělé a pevné, jako jsou věže nebo
ohrady, chrámy nebo paláce, které vyvádí stavitel z kamene nebo z cihly; dojmům
dává hovořiti řečí, kterou v ně vložil a jež není řečí jejich.
Tento zázrak jest
možný jen tak, že dojmy byly přeorganisovány, přehodnoceny, sestylisovány v
útvar nový a jiný, než v jakém vystupují v přírodě a v životě. Z těchto
přírodních útvarů musily být jedny živly vyloučeny a z ostatních zbylých jedny
bylo nutno nadřaditi a druhé podřaditi: bylo nutno vytvořiti řád, žebřík
hodnot, hierarchii - podobenství poslední veliké jednoty světové, která
prochvívá duši tvůrcovu a nití ji k lásce tvořivé.
Forma předpokládá
přesvědčení o jednotě - přesvědčení o nutnosti jednoty a ne o nutnosti
volnosti. Jen doby, které jsou přesvědčené o nutnosti jednoty, jsou silné doby
kulturní: ať prvotní antika, ať gotika. Doby přesvědčené o nutnosti volnosti
jsou dobami rozkladu: dnešní kulturní a umělecká bída počíná se renesancí,
která se soustředila ve snahy po volnosti a roztříštila posavadní nádhernou
jednotu v tříšť specialit. Přesvědčení o jednotě světové jest ztraceno a
ztracena jest víra v pevná duchová kriteria: jednotlivec stává se sobě měrou
všech věcí a touto měrou nedoměří se ovšem brzy ničeho jiného než vlastní bídy,
malosti, podmíněnosti a bezcennosti. Původní jednotné dílo kulturní a umělecké
rozpadá se v řadu prací odborných, osamocených a mezi sebou znesvářených. A
nyní teprve volá se na pomoc práce a čeká se všecka spása od pouhé a prosté
práce. Marně ovšem: neboť práce sama, budiž sebe vytrvalejší a oddanější,
dovede stěží zabít nudu, ale nedovede bez vyšší posvěcující jednoty duchové
stvořiti dílo, formu, která dovede překlenout a přetrvat život jedinečný. Práce
sama nemůže stvořit nic, není-li jednou vlnou v celém roztouženém příboji
světové víry a lásky. Tato osamocená, pavoučí, hořká a mlčelivá práce dovede
vyvésti buď pouhé spotřební předměty užitkové nebo zajímavé rarity nebo posléze
nudné a trpělivé, vysilující zbytečnosti, ale nikdy nevytvoří hodnot kulturních
- ty jsou vždycky jen výsledkem práce společné, konané ve zpívajících
zástupech. Této samotářské práce chytají se zoufalci, toužící ubíti své vnitřní
prázdno, a není nahodilé, že byla právě v roztříštěném nekulturním devatenáctém
věku doporučována se všech stran tak naléhavě jako panacea: nikdy nebylo tolik
lidí tak blízko zoufalství jako v tomto století.
Všecky hodnoty
kulturní - krása, síla, velkost, mravnost - dají se pochopiti jen jako odraz
vůle k jednotě, vůle milovati a věřiti nadosobně. Jen tak mohou pojmouti v sebe
nesmírné a temné mocnosti životní a neochuditi je o jejich tajemství, které
jest pokrmem radosti světové, stravou jejího plamene - toho plamene, na němž
jedině mohou ohřát se lidská srdce ustydlejší dnes, než byla kdy jindy.
POZNÁMKY
Novina III 1909. str. 16-18, 45-49, 80-83, 139-142, 177-180.
Ex post - dodatečně.
Ad usum delphini - pro potřebu mládeže, s vypuštěním
závadných míst.
Tout le reste - všecko ostatní.
Homoiusios a homousios - bytostně podobný a bytostně
jednotný; týká se věroučných sporů o podstatu Kristovy osoby mezi církví a tzv.
arianismem ve 4. stol.
Terre à terre - přízemní, všední.
Truism - otřelá pravda.
Kontradikce - protimluv.
Licentia poetica - básnická volnost.
Toto genere - podstatně.
Panacea - všelék.F. X. Šalda „Hodnoty kulturní a mocnosti životní“
celý text ve formátu PDF
http://ulozto.cz/xbjxq2Pv/fxs-hodnoty-kulturni-a-mocnosti-zivotni-pdf