"Před nějakou dobou jsem v kinu viděl krátkou filmovou satiru na kýč v umění. [...] Tři mládí se potulují pražskými ulicemi, zastavují se před výklady, vcházejí do obchodů a výstav "uměleckých výrobků" určených většinou k výzdobě našich domácností, a debatují o kýči: Co je kýč? [...] co je to tedy vůbec kýč, nám nicméně ti tři nepovědí ani předem ani závěrem. [...] O něco později jsem v našich kinech viděl jiný krátký film o kýči. Byl maďarský, a uzavřel jsem z toho, že problém kýče je nějak mezinárodně aktuální a že je dnes opět mnoho důvodů, aby se otázkou kýče bavily nebo trápily hlavy na nejednom místě naší světové umělecké vlasti. Maďarský film [...] pokládal za vhodné kromě obrazových kýčů předvést také autora malíře-kýčaře, a to dokonce v jeho obchodním výkonu: mělo to výhodu, že to dávalo možnost ozřejmit ekonomickou stránku, tj. výdělečnou brutalitu kýče, ale autor filmu, aby podtrhl svoji satirickou tendenci, podal svému hrdinovi pouhou karikaturu; propůjčil mu chování, jež bylo samo kýčem chování. Kdežpak, takhle se umělecký kýčař nechová pravidelně je společenský velmi prepotentní, jeho mravní polohou je smrtelná vážnost, neřku-li pocit zásluh (a tedy na obrátku i pocit zneuznání), a co je na tom nejlepšího, ta vážnost je často pravověrná. Jak je tomu tedy s kýčem?
Kdybych byl ty tři veselé mládence na ulici potkal, byl bych jim nabídl ke čtení drobný text Marcela Prousta. Je z jeho první knížky, Radosti a dny, tedy již z roku 1896, je v ní třináctou črtou oddílu Vzpomínky a sny a jmenuje se Chvála špatné hudby. [...] ocituji celou, stojí za to:
„Odpuzujte si špatnou hudbu, ale neodsuzujte ji! Ježto je hrána mnohem, mnohem vášnivěji než hudba dobrá, je také mnohem víc než tato plna lidských snů a slz. Proto ji mějte v úctě! Její místo je v dějinách hudby sice rovno nule, ale v citových dějinách společností je nesmírné. Úcta (neříkám: láska) k špatné hudbě není jen jakousi formou toho, co bychom mohli nazvat milosrdenstvím dobrého vkusu anebo skepticismem, ale je také vědomím důležité společenské funkce hudby. Kolik melodií, které nemají nejmenší hodnotu v očích umělce, je nicméně z počtu důvěrníků, které si volí nesčíslní romantičtí mladíci a milenky! A kolik je nápěvů, jejichž listy jsou večer co večer s chvěním obraceny rukama právem slavnýma a které nejkrásnější oči světa smáčejí slzami, po jejichž melancholickém, krásném uznání by dokázal závistivě zatoužit i nejryzejší mistr!
Jsou to důmyslní a myšlenek plní důvěrníci, kteří zušlechťují žal, rozněcují snění a výměnou za vroucí tajemství, které je jim svěřováno, poskytují opojnou iluzi krásy. Lid, měšťáci, armáda i šlechta mají tytéž listonoše, aby jim přinášeli drtivý zármutek nebo blahem přeplněnou radost: a stejně mají tytéž neviditelné posly krásy, tytéž milované zpovědníky, jimiž jsou špatní hudebníci. Taková nudná píseň, které se řádně vychované ucho vůbec vzpírá naslouchat, v sobě chová poklad tisícerých niter a tajemství tisícerých životů, jimž byla živoucí inspirací, stále pohotovou, na pultě piana stále otevřenou útěchou, zasněnou krásou a ideálem. Leckterá taková píseň rozezněla v duši nejednoho milence nebo snílka harmonie ráje nebo přímo sám hlas jeho milenky. Sešit špatných romancí, dlouhým užíváním celý otřelý, nás má dojímat neméně než hřbitov nebo vesnička.
Co na tom, že chaloupky postrádají jakéhokoliv slohu a že jsou náhrobky přeplněny nevkusnými nápisy a ozdobami? Pro obrazivost, alespoň do té míry šetrnou, aby na chvíli umlčela svoje pohrdání estetické, může z toho prachu vzlétnout oblak duší, které ve rtech drží dosud zelený sen, jenž jim kdysi dovoloval vytušit svět onen a pomáhat jim radovat se a plakat na světě tomto.“
Hezké, co? Ale hlavně jemné a pronikavé. Tuto úctu mladého Prousta k špatné hudbě budeme i my nadále sdílet, to jest budeme rozlišovat kýče, které vědomě falšují umění v úmyslu pravidelně zištném, a kýči v téměř úcty hodném smyslu Proustově. Jen tyto nám budou stát za řeč. [...] podstata těch i oněch je ovšem táž: jsou falešným uměním, jsou to padělky pronášejí uměleckou nepravdu. Ale nepravdu lze říkat vědomě i nevědomě, z úmyslu i bez něho; v prvním případě jde o lež, v druhém o omyl."
Celý text v PDF zde: "Jak je tomu tedy s kýčem?" Václav Černý (1964)
..............................
Název: Tvorba a osobnost II.
Autor: Václav Černý (1905-1987)
výbor uspoř.: Jan Šulc; k vyd. připravil Jaroslav Kabíček
obálka, vazba a graf. úprava: Jan Jiskra
Vydavatel: Odeon
Rok vydání: 1993
Počet stran: 700
..............................
