„Arnošt Novák se mýlil, když se v posledním čísle předválečné „Scény“, v článku „Náš divadelní člověk“ domníval, že to jsou jen technické trhliny, které prý patnáct českých dramat v r. 1914 vyhošťovaly ze světových scén. Více než tyto kazy ve stavbě jim překáželo, že byla tak naveskrz českými Mařenkami, bez obroušenosti a falše, naivně zahloubanými do domácích starostí. Proslavené hry, kterými jsme po převratu dobyli ciziny, nejsou přece ani tak technicky bezvadné, jako spíše světově orientované. To znamená, že dosáhly sice mezinárodní úrovně, ale na úkor osobitosti.
Světová popularita nějakého díla nedokazuje ještě jeho cenu. Internacionál je nesčíslné množství. Nesdružují se samočinně jenom vznešené, nýbrž také prostřední a podprůměrné myšlenky, názory a city. Světová duše vyniká vůbec asi spíše rozměry než jakostí nad národní. Má rovněž svůj líc a rub, své póly dobra a zla, krásy a ošklivosti, i jiných protikladů.
Příliš dbáme nyní cizího mínění, místo abychom se odvolávali jen k svému svědomí. Kdyby se byli naši předkové pořád ohlíželi po Evropě, zda se jí líbí nebo nelíbí, byli by se nikdy neodhodlali k proticírkevní vzpouře a byli by nepodnítili očistného reformačního hnutí, z něhož dodnes ideově tyjeme.“…
"Úmyslně světová díla jsou proto krajně podezřelá. Nevykoupila si své světovosti přílišným odosobněním, jako módní oděv, módní nábytek a jiné módní předměty? Což, konečně, těm to ani nevadí. Věci denní potřeby lze zuniformovat celkem beze škody, přihlížíme-li toliko k jejich účelnosti, nedbajíce rozmanitosti a leckdy i vkusu. Ale standard v umění je nesmysl. Kterak může býti uměním sériový výrobek? Umělecké dílo jest vždycky jedinečné, prosáklé prostředím a povahou tvůrcovou. Chybí-li mi individuálnost, není ho vůbec."
zdroj:
"České drama" Pavla Buzková (1885-1949)
(Melantrich, 1932)