Texty o díle Karla Teigeho, jež přináší tato antologie, vytvářejí mnohovrstevný a v lecčems protikladně vyhraněný obraz přijetí Teigových programových a teoretických prací a kulturněpolitických postojů – tak, jak se formovaly v prvních dvou dekádách jeho působení, tedy v letech 1919 až 1938. Polemické a kritické články, recenze a zprávy postupují od nejranější recepce Teigových stanovisek spojených zejména se sdružením Devětsil a diskusemi o proletářské literatuře k podnětům poetistickým a surrealistickým; antologie se zaměřuje také na tzv. generační diskusi, v níž Teige hájí svobodu umělecké tvorby a současně se dosud – sám bezpartijní – vědomě podřizuje kázni a direktivám komunistické strany. Výběr z rozsáhlé literatury připomíná jak texty v odborné literatuře hojně citované a později znovu vydávané (F. X. Šalda, S. K. Neumann, J. Hora, F. Peroutka, V. Černý, B. Fučík, J. Fučík, J. Strakoš, A. M. Píša, B. Václavek, J. Chalupecký aj.), tak soudy a komentáře k dílu Karla Teigeho známé méně, reakce pozapomenuté či dosud nereflektované (J. Čapek, V. Nebeský, J. B. Svrček, J. Kodíček, M. Pujmanová-Hennerová, E. A. Saudek, Z. Rykr, J. Rybák, V. Zelinka, J. Ta Vybrané texty provázejí stručné medailony jejich autorů, poukazující rovněž na další teigovské souvislosti. V úvodní studii postihuje editor Jan Wiendl základní ideová a teoretická východiska a kulturněpolitické postoje Karla Teiga včetně jejich proměn a představuje jej osobně jako vášnivého diskutéra, jehož vyhraněně formulovaná a vypjatě podávaná stanoviska provokovala k reakci. Celek antologie doplňuje oddíl Bibliografie, který poskytuje základní přehled o publikacích Karla Teiga a především o literatuře o něm. Antologie Čtení o Karlu Teigovi se soustředí zejména na ten typ ohlasu, který souvisí s novým způsobem vnímání uměleckého díla a novým pojetím uměleckého a životního řádu, jak je svou teoretickou a organizační prací inicioval Karel Teige. Převažující perspektiva této reflexe, odehrávající se na pozadí dobových kulturněpolitických a generačních otázek, je spíše literární povahy, a to i když se vztahuje také k výtvarným, filmovým či divadelním podnětům. Vymezený časový rámec dvou desetiletí usiluje postihnout dobovou recepci Teigeho díla v prostředí mnohohlasého kulturního prostoru dvacátých a třicátých let, kdy Teige mohl svobodně a bez obtíží reagovat a vést polemiku se svými názorovými oponenty.
*******************
Název: Čtení o Karlu Teigovi
Editor: Jan Wiendl
Vydavatelství: Institut pro studium literatur
Rok: 2015
Edice: Antologie; svazek 6.
Počet stran: 207 stran
*******************
Antologie je rozdělena do pěti oddílů, řazených převážně chronologicky.
První z nich — Poezie a revoluce 1919‒—1924, se zaměřuje na nejranější recepci Teigových stanovisek spojených zejména se sdružením Devětsil, Revolučním sborníkem Devětsil a řadou Teigových programových a polemických statí a diskusí o proletářské kultuře. Usiluje o nastínění rozličných stanovisek, která Teigovy radikální umělecko-revoluční koncepty zpočátku vítala (S. K. Neumann), polemizovala s nimi (Václav Nebeský, František Götz), vyvracela je (Ferdinand Peroutka), hájila (F. X. Šalda) či znejisťovala (Josef Čapek). Spolu s těmito polemickými texty oddíl přináší i ojedinělý příklad odborné recenze — zprávu o Teigově rané publikaci o ruském sovětském výtvarném umění (J. B. Svrček).
Následující oddíl O nové umění 1924—‒1927 je soustředěn zejména k recepci Teigových poetistických podnětů, a to na pozadí různorodě vnímaného vztahu mezi proletářským uměním a konceptem poetismu (S. K. Neumann), časopisecky publikovaných manifestů poetismu z let 1924 a 1928 a dalších programových textů (F. S. Procházka, Josef Kodíček, Josef Knap, Arne Novák, Jan Strakoš, Vítězslav Nezval aj.) a Teigových publikací vytvářejí cích páteř poetistické koncepce (zejm. Stavba a báseň ‒— E. A. Saudek, A. M. Píša). Pozornost je věnována také Teigově redakční aktivitě, a to na příkladu reflexe vzniku časopisu Disk (J. O. Novotný). V rámci oddílu je také prezentována série reakcí na Teigovu knihu Film (Otakar Mrkvička, Bedřich Václavek, Marie Pujmanová-Hennerová, Václav Brtník) a na autorovy úvahy o problému scénické realizace poezie (E. F. Burian), a to jako konkrétní pří klady reflexí Teigových intermediálních průmětů.
Třetí oddíl Báseň, svět, člověk 1927—1936 přestavuje soubor textů reagujících na tzv. „krizi“ poetismu, tedy soustředí se na otázky možného uměleckého rozvíjení (F. X. Šalda) nebo bankrotu Teigova poetistického konceptu (Zdeněk Rykr). Zařazeny jsou ukázky reakcí na Teigovu soubornou publikaci Svět, který se směje (Bedřich Václavek, Bedřich Fučík) a prezentovány jsou zde rovněž ohlasy na další autorovu knihu Jarmark umění, ově řující možnosti sociologického chápání umělecké tvorby (Jindřich Chalupecký, Ludvík Svoboda). Nedílnou součástí jsou také vybrané soudobé recenze Teigova doslovu k Baudelairově próze Fanfarlo, jež dokumentují vnímání proměňujícího se Teigova vztahu k literární a umělecké tradici (Václav Černý, Bedřich Václavek). Horovou glosou k Teigově kritice publikace Literatura a politika a Václavkovou recenzí Teigovy knihy o Vladimíru Majakovském se zde zároveň poprvé dostává do popředí problematický moment vztahu Teigových názorů na svobodu umělecké tvorby a požadavků formulovaných direktivami ideologických, stranicky zploš tělých normativů.
Časově paralelní blok čtvrtého oddílu Ke generačním diskusím 1929—1930 shrnuje výběrově hlasy a reakce, které zazněly v rámci tzv. generační diskuse: tu zahájily jednak texty Jindřicha Štyrského, soustředěné zejména na problém revize hodnotových kritérií levicové generace, jednak události roku 1929, kdy v souvislosti s nástupem nového stalinistického vedení komunistické strany došlo ke krizi v řadách intelektuálních elit této partaje. Stanoviska Josefa Hory, jednoho z hlavních oponentů stalinského vedení, Ivana Sekaniny, Julia Fučíka a S. K. Neumanna, kteří naopak (podobně jako zpočátku Teige) postoje Gottwalda a jeho spolupracovníků hájí, a F. X. Šaldy a Josefa Čapka, kteří tu zastupují pohled nestranických pozorovatelů této debaty, zde zprostředkují jeden z uzlových bodů v mapování Teigových stanovisek v době, kdy jako teoretik vstupuje do řady ambivalentních situací. Na jedné straně formuluje četná stanoviska hájící svobodu umělecké tvorby navzdory vnějším politickým činitelům, na druhé straně se — byť bezpartijní — vědomě podřizuje nomenklatuře a kázni komunistické strany, již stále chápe jako nezpochybnitelnou představitelku politické avantgardy a stěžejní sílu v politickém boji.
Závěrečný pátý oddíl — Surrealismus proti proudu 1934— 1938 — mapuje různorodé formy recepce surrealistických aktivit a role Karla Teigeho v nich. Soustředí se na reflexi veřejných přednáškových a recitačních vystoupení surrealistů (Ladislav Štoll), na publikační a výstavní aktivity skupiny (Josef Rybák), na kritickou reflexi klíčových kolektivních prací, jako byly sborníky Surrealismus v diskusi (Bedřich Václavek) a Ani labuť ani Lůna (Rudolf Černý), zejména však na polemickou (Jiří Taufer, Vítězslav Nezval), rozpačitou (Václav Černý, A. M. Píša, Vojtěch Zelinka) i obrannou (Záviš Kalandra) recepci Teigovy knihy Surrealismus proti proudu. Právě v ní se vyhrocuje a završuje nejen Teigovo konfesijní stanovisko k roli současného moderního umění v situaci, kdy prostor autorem dosud ostře kritizované liberální demokracie (která ovšem vytvářela nepostradatelné zázemí pro tuto jeho kritickou aktivitu) slábne, a na síle nabývají dominantní totalitní systémy — nacistický a sovětský. Ukazovalo se tehdy také stále jasněji, že dosavadní vzor ideálního společenského uspořádání, tedy SSSR, jeho kulturní politika a praxe, za kterou Teige jako polemik a ideolog lámal po dvě desetiletí kopí, nabývá stále zjevnějších podobností rétorice a praktikám dosud největšího nepřítele — tedy nacistického Německa a jeho fašistických satelitů. Teige tuto podobnost neváhá pojmenovat, čímž se dostává do zjevného rozporu s demagogicky vystupujícími představiteli pražského a pochopitelně rovněž moskevského stranického sekretariátu. Na příkladu těchto reakcí je zjevná stále větší izolovanost, do níž Teige propadá, jeho ostrakizace, která nabude fatálních rozměrů zejména po roce 1948.
