[Byl to zázrak, že nás rodiče] stačili uživit, dát nám vzdělání, vybýt nás z domu. Můj otec, vladařský při své chudobě a dřině, přímý a uzavřený, sloužil na panském. Byl vysoký, tak vysoký, že když jsem jej viděl v pětaosmdesáti letech konečně po životní lopotě ztichlého a na marách rozloženého od západu k východu, unikajícího a nedohledného, zdálo se mi, že hrobka králů by mu byla bývala malá. Bydleli jsme stranou, docela stranou., v koutě starého parku s tichými tisy, tajemnými remízky a velkolepými pávy, v kamenné budově stavěné do čtverhranu, kde se říkalo Na maštalích. půdy bez konce, na dvoře zapřahání a odpřahání. Pracovali tam občas také panští tesaři a vonělo to tam třískami a hoblovačkami. A všechno ve svou chvíli, pytel mouky z Mlečic, metry dřeva na topení, zelí do zásoby, pytel jablek na podzim a měsíční maminka s nůší plnou zboží od Razíma. A občas pečení chleba. Dnes mi to připadá jako zázrak vůle. Ale tehdy jsem si to všechno neuvědomoval, a když si teď pomyslím, že jsem se tenkrát nikdy pro bázeň nepřitulil k matce ano otci, že jsem je nikdy ze svého popudu nezahrnul polibky! A přece jak sladká asi a nesmyslná věc byl ten život trávený v polovidomosti a v polovědomí, do teplého šátku jsem byl všechen zavinutý, a já ho neviděl!
Pak přišel dvouroční pobyt v klášteře. Zpívání na kůru. Housle, hoboje, basy. Basy, hoboje, housle. První blesky z podobrví. První pokusy o skladby. Dobrodružný podnik napsat celou missa solemnis. A pak gymnázium. Napřed v Rokycanech a pak v Plzni. Neschopnost zapnout se do soustavné práce. Miloval jsem latinu a řečtinu dodnes jsou latinští a řečtí klasikové pohotově na široké pelesti mého gauče. Rychle jsem se vpravil do němčiny a první německá knížka, kterou jsem v tercii přelouskal, byla Die Leiden des jungen Werthers. Stejně rychle jsem se vlámal do francouzštiny. Ale kotec se mi protivil jako onomu býčku z Iliady, který byl nejšťastnější, když se mohl popást na volných lučinách. Škola mi byla pomalá a těsná. Co všechno jsem tehdy mimo školu do sebe nasával! Ale lásky byly spíše záchvaty, šel jsem od posedlosti k posedlosti, zapadl-li jsem do něčeho, zapadl jsem až po uši. Nestrpěl jsem kolem sebe plotu. A přitom jsem byl ubytován jenom na půl stravy, poněvadž moji rodiče na víc neměli a lekcemi jsem si sám pro svou neukázněnost nemohl přivydělat. půldruhého roku jsem tak v Plzni studoval bez obědů a místo nich jsem o polední přestávce vysedával v městské čítárně. A z ostychu (nebo z hrdosti?) jsem se nikomu nesvěřil. V tu dobu jsem napsal několik veršů, které doufám nadobro zapadly, navázal jedno krásné přátelství a jednou nebo dvakrát, na okamžení, jsem měl pocit, že jsem nahlédl kradmo přes zeď do čarovné zahrady. A pak přišel náraz se svou přesnou logikou. Osud mne změřil, v polou cestě mne převrhl, a trvalo léta, než mne zase vzpřímil. Odešel jsem z domova se čtyřmi vypůjčenými zlatkami do Prahy, ale marně jsem hledal ústav, kde by mne přijali. Od té doby jsem si připadal jako vyděděnec. Zpočátku jsem se trochu s životem šavloval, ale chyběl mi krunýř. Brzy jsem přestal. Když mi bylo odepřeno, co jsem měl rád nade vše, přivinul jsem k sobě raději nic. Byla to pýcha? Byla-li, chyběla ji vůle. Tak jsem se dostával po stupních až k nezčeřené rovině lhostejnosti a jakéhosi falešného zkonejšení. Mé city jen podělkovaly, přehraboval jsem se v nádobách na mletí, líhal jsem na slamníku težkomyslnosti, sedával na lavičkách znavenců. Sombres souvenirs...! Ale poznámky, které vám tu čtu, nemají za úkol exhumovat mé hříchy. Nakonec jsem se zavinul do sebe jako chorý plch, přerušil styky s kdekým, a živoře až na samém krajíčku jsoucnosti, posbíral jsem své vlastní stíny, abych se do nich zachumlal. Nechal jsem i čtení, a sladká řeka dění jako by přestala mnou protékat. Nasával jsem do sebe jen svou vlastní sychravost, a pocit viny a špatného svědomí...
"Prózy, listy z vězení, pozdravy přátel" Josef Palivec (Torst, 1996)
s. 125 - 126