"Už od těchhle obecných příčin a demoralizace českého intelektuála možno přejít k jejím důvodům zvláštním, místním a českým. Neboť již lidovost sociálního původu českého vzdělance, anebo i jen náležitá, blahodárná a nutná lidovost jeho zaměření a sympatií, znamenala pravidelně nebezpečí omezeného rozhledu a obzoru, zmenšení kulturního formátu. Zaměřit se na lid znamená i omezit se na lid a připodobnit se mu. Co se jen TGM, co FXŠ navolali po evropanství, po zevropštění našeho vzdělance! Proto by ještě mohl zůstat lidový! Nadarmo. Jeho pravidlem a průměrem zůstalo čecháčkovství, a někdy, právě v nevlídném vztahu k našim velkým lidem čnějícím nad průměr, se náš národní život podobal spiknutí mediokrity* Spiknutí prostřednosti proti všemu nadprůměrnému je sice společným jevem všech národů malých, ale v našem bylo vždy mocně potencováno tou "lidovostí" našeho vzdělance, a tím bylo vždy nebezpečnější než jinde, vedle Čecha se vždy u nás plazil a na Čecha číhal Čecháček. Čemu říkám čecháčkovství? A říkám tomu české podučitelství. A české chalupnictví. Říkám tak neuvěřitelné směsi intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti, se kterou je možné se na světě setkat pouze v Čechách, kdybych měl náladu žertovat, řekl bych, že je rysem vysoce originálním.
Intelektuální nedochůdností - může být různá - myslím zde nedovzdělanost omezeně zakrnělou úzkým domácím obzorem, ale cítí se přitom drze na výši jakýchkoliv světových a vůdčích úkolů, neboť je osobivá, závistná a ctižádostivá. Ponech ji svobodné bezpečí a zvůli: stačí domýšlivě zmentorovat celý svět. Okřikni ji a zastraš: zmalomyslní na svoje pravé a náležité nedoucké rozměry, skrčenecky zlokajští, začne se vluzovat a přitírat, je ochotná přijmout stanoviska i názor druhého, ba prosí o něj, neboť ji svoboda přemýšlení tíží, trpí komplexem své mentální chudoby, za svou ochotu lokajovat a sloužit chce však dostat zaplaceno, má přece právo na spropitné.
Mravní slabostí rozumím přesný charakterový protějšek intelektuální nedochůdnosti, stránka intelektuální i mravní se tu prolínají a násobí: tedy charakter náchylný k poddanství, ustrašenost a zastrašitelnost, rozbažené nicméně po možnostech drzosti, lačnost úspěchu, maskovanou bázlivou příčinlivostí, lživou a počítavou pokoru, která je jen maskou zastrašeného, ale číhavého a zrádného egoismu, a je naprosto prázdná veškerých pohnutek a pocitů náboženských, skutečná a pravá pokora je vždy původu náboženského, je pokorou před Bohem. Čecháčkovství není konstantní složkou národního psychismu odjakživa, nevěřím na neproměnné "národní duše", je historickou akvizicí a úhonou, a čeho národ historicky nabyl, z toho lze dějinami a převýchovou i vyrůst."
(...)
"To je obecné zjištění, truchlivá zákonitost a smutná perspektiva (na jak dlouho ještě?) našich dějin: pokaždé, když tento národ zažije úder, který jej přiomráčí, protáhne-li se pak stav jeho deprese na určitou dobu, kterou by bez citelné mravní úhony dokázal snést národ jiný, byť by ne větší, zakřepčí na národním hřbitově svůj radostný kankán Čecháček, ujme se otěží, zařídí se k vládě tam, kde byl potlačen, pozavírán, vyhnán, pozutínán český charakter.
Nabízím zkoušku z poslední doby, bijící do očí svou průkazností: vezměme hrst poúnorových kulturních velikánů, právě těch, kteří srostli se skutečností našeho národního krachu na sám jeho symbol, a uvědomte si je jako figury protektorátní! Co poúnorový velikán, to protektorátní zalezlík a opatrnický vyčkávač, jména Štoll, Mukařovský, Řezáč, Drda, Pujmanová derou se sama na jazyk: s hodinou Mnichova se tiše tichounce vypařili z českého veřejného života, nezvěstní, neviditelní, rozlezlí po úkrytech, odkud bylo tak napínavé sledovat, jak se kutálejí hlavy skutečných bojovníků! Po sedm let okupace a války je ani na okamžik nikdo z odboje nepocítil po svém boku, ti budoucí vůdcové se podobali onomu generálovi z ruských letopisů, který pobyl plných šestasedmdesát let ve vojenské službě, aniž byl jedinkrát raněn: "od malička se uměl šetřit pro vlast!"
Načež se uvázali v dědictví bojovníků a počali se ohánět jejich jmény, neboť také to je odjakživa konstitutivním rysem Čecháčka a jednou z jeho nestydatých dovedností: ví, kterak na vlastní tělo přetahovat pokrývku z mrtvých! Vlastní ho nehřeje, a dovede olupovat i mrtvoly."
* (lt.-fr.) - podprůměrnost
(Paměti III, s. 285-287)