"V tom posledním odstavečku musí mně být právem dovoleno zabývat se jen sebou samotným, vlastním subjektem, uzrála prostě chvilka "du moi haissable" *, okamžik odpovědi na otázku, známými i neznámými znovu a znovu mi kladenou, a na kterou si hledám odpovědi sám: Jak jsem to vydržel? Kde a jaké jsem objevil zdroje rezistence? To zůstává záležitostí psychismu osobního, a podniknu na sobě tuto analýzu, i kdyby měla vést k mému zahanbení. Tím líp, budu-li snad a neúmyslně mluvit i za jiné, dokreslím-li na sobě nějak i objektivní a obecnou situaci intelektuála v nevídaných dějinných podmínkách, v nichž nám bylo dáno žít, ba podám-li příspěvek k mravní pedagogice vzdělance v dnešním světě, chce-li na něm být ještě něco platen. Vydržel jsem proto, že mne příroda oblažila neblahou schopností, kterou jsem pak po celý život rozvíjel sebevýchovou: talentem samoty. Ať je to mezi lidmi, ať mimo jejich společnost, kvantum samoty, které snesu je fantasticky neřestné. Jsem nepřilnavý až hanba tisíckrát. Dovedl bych žít jen ze styku se stromy, modrými obzory vnímanými z kopců do čtyř světových stran, v kruhu myšlenek, snad ve společnosti jediné.
Zuřivci, zaměření na to udělat ze mne vyvržence, neprodyšně mne izolovat, dát mi péci se ve vlastní šťávě, nedovedou, nikdy nedovedli si ani představit, jak hříšné potřebě osamění, jak zběsilé zálibě v opuštěnosti ve mně vycházejí vstříc. Chtěli, aby ode mne přátelé odpadali, aby se mi lidé vyhýbali a strachovali se podezření styků se mnou, vsadili na lidskou bázlivost a na mou potřebu živého člověka žít družně. A vskutku, dosáhli celkem svého, co se lidí týče, s lidskou zbabělostí není nikdy omylem počítat, jani patočkové se ode mne rozutíkali do všech úkrytů vystlaných vatičkou a sračkami svatouškovského bezpečí:
A co dál? Propadl jsem se jen téměř do absolutního požitku naprostého ticha, moje dávná, kdysi jen občasná potřeba být smutný, věkem proměněna v tvrdošíjnou neřest, sevřela mi definitivně srdce nevysvětlitelným citem, jenž vůbec není otupělostí nenapravitelné pohromy ani netečnost krajní žalosti, nejvíce ze všeho se naopak podobá tu sladké vzpomínce, tu zas šťastnému očekávání a v podstatě splývá s vědomým či méně vědomým pocitem nesmírného proudu života valícího se k vítězství v nás samých i mimo nás. Chci a potřebuji být sám sebou. Není to ze sebe lásky, sám sebe nemám totiž nijak rád: mám rád toho, kým bych chtěl být. Má samota je místo, kde nemohu být pánem ani sluhou. Nikdo mne tam nekupuje, nikdo mne tam nepřijde obtěžovat oblbovačkou. Je to místo, kde jsem svoboden a sílím."
* (fr.) - já hodné nenávisti
(Paměti III, s. 638-639)