"To jsou legendy, člověk později nikdy nemůže říct, kdy se u něho vlastně projevil talent. Dětství se projevuje bez úmyslu, spontánní hrou, kdežto umění je záměr, vůle a práce. Něco jiného je dětská potřeba předvádět se, ukazovat, co dovedu. To má snad každé dítě. Ale to není tvorba. Každé dítě se nějak předvádí, ale z toho nemůžete soudit, jestli má talent nebo ne. […] Dělal jsem si jako kluk panáčky a figurky. A zase jenom pro své potěšení, hrál jsem si s nimi. A teprve, když jsem viděl u profesora Skupy, jak dovede používat loutku, a když jsem pozoroval, jak to lidi přijímají, jak se smějí a tleskají, jak se jim líbí hra Skupových loutek, tak snad tehdy někdy jsem si uvědomil, že lidi mohou potřebovat to, co mne samotného zajímá a baví. A pak se to, v průběhu času, neprogramově, stalo mým programem. Ovšem, kdy se ze spontánní dětské hry a potřeby předvádět se stala záměrná práce, to nikdo říci nemůže." [1]
* * *
"Na kresleném filmu mi vadí jeho groteskní charakter, který tkví v samé jeho podstatě. Scény vypjaté dramaticky se mi nikdy nepodařily. Kresba se stále třese, vrtí a hemží, a musí se hemžit, protože v okamžiku, kdy se zastaví, nežije. Stává se plošnou a mrtvou. […] Ale je tu ještě něco, co se mi příčí. Padesát kresličů oživováním kresbu rozmělní a z původního typu zůstane jenom drát, ornament, ztratí svou osobitost. Loutky si dělám sám a ty zůstanou, nelze je zeschematisovat." [2]
* * *
Vzájemné přátelství dokládá také Trnkův dopis Trojanovi psaný v době Trojanovy krátké tvůrčí krize v průběhu skládání partitur ke Starým pověstem českým (1952). Režisér v něm vedle příkladů, jakým způsobem se vypořádávali s obtížnými situacemi jiní slavní umělci jako Janáček, Smetana nebo Renoir, také píše:
Snad si myslíš, že se vyvyšuji nad Tebe i nad ostatní, že soudím druhé. Není to tak, nejde mi vůbec o „pověsti“ a touto řečí si jistě neposloužím. Možná, že se urazíš, ale možná, že pochopíš, jak upřímně Ti chci pomoci, ať už jsou moje řeči moudré, nebo hloupé, píši to proto, že si myslím, že já z venku vidím víc nežli Ty uvnitř svého nitra, když bojuješ sám se sebou. A vyvyšování je jen to, že už jsem si to, co Ty teď prožíváš, v této práci už odbyl, proto se snažím Ti pomoci. Bude mne moc mrzet, nebudeš-li mým slovům tak upřímně rozumět, jak je píši. [3]
odkazy:
[1] BOČEK, Jaroslav (1979a): Torzo rozmluv čili svědectví o Trnkovi I. Film a doba, 25, č. 1, s. 36-37
[2] BOČEK, Jaroslav (1957b): Jiří Trnka o své práci a o umění vůbec. Kultura, 1, č. 38, 19. 9. 1957, s.10.
[3] VIČAR, Jan (1989): Václav Trojan. Praha: Panton, 396 s. 105-106
Zdroj: "Sen o širokoúhlém Snu: Realizační podmínky filmu Sen noci svatojánské v kontextu celovečerní tvorby Jiřího Trnky" Mgr. Martin Čuřík (2014)
Anotace: Československý tvůrce Jiří Trnka se celosvětově proslavil svými kreslenými a loutkovými filmy. K jeho nejvýznamnějším dílům patří loutková adaptace mnohovrstevnaté divadelní hry Williama Shakespeara Sen noci svatojánské z roku 1959, kde Trnka zužitkoval své dlouholeté zkušenosti s loutkovou animací. Jednalo se o první širokoúhlý loutkový film na světě a také o jeden z prvních širokoúhlých filmů natočených v Československu. Předkládaná diplomová práce se v první části pokouší přiblížit komplikace spojené s významnými technickými inovacemi, v druhé části ověřuje, zdali rozšířená projekční plocha ovlivnila styl vynalézavého autora v porovnání s jeho dalšími celovečerními filmy.