Když jsem se sblížil s Františkem Halasem, uctíval jsem vítr domnívaje se, že tento živel pro svou neporušenou čistotu má nejblíže k Bohu, krom toho jsem byl zamilován do hymnické latiny pro její melodičnost a navrch všeho jsem byl uhranut myšlenkou přikrást se až tam, kde vzniká báseň. Ale moje myšlenky mají těžký krok a napíná je
spíše hledání než nalézání. Mám v dobré paměti moment, kdy mne František pozval na sklenku kdesi v končině, kde se říkalo u Bulhara. Zdálo se mi, že má tvář pod mrakem a zeptal jsem se ho, co ho trápí, proč se mračí. A on na to: To já se tak na tebe usmívám, to je můj úsměv! A vskutku, byl to úsměv, ale takové jakési pousmání zpod mraku, který neodchází. Ten jeho úsměv ve mně od té doby trvá, je spojen s mou představou a nikdo nikdy, leda smrt, mně ho už nevymne z očí. František měl tehdy chvíle, kdy se jakoby sám do sebe propadal a ze dna své hlubokosti zase vyplouval na povrch. Zachytil jsem tehdy ten zjev v několika verších:
Na břehu času, který kyše
milenec tmy a ponoru
upíjí zamračeně z číše
a v marnou chandru hovorů
se bez skafandru propadaje
sám, prohlubněmi záporů,
za ploutev ďasa popadaje
po srázu fantasmagorů
se pouští na dno jinotaje.
Sblížili jsme se do té míry, že jsme si vyměňovali nejen myšlenky, ale i klíče od bytu. Jako jsem kdysi držel na rukou jeho malého Františka, byli jsme si tehdy kmotříčky nejedné myšlence. Když František odjížděl do Kunštátu za rodinou, mohl jsem po vůli chodit do jeho bytu v Kouřimské jako do svého a naopak můj byt mu byl k dispozici, když jsem odjíždíval za svou ženou navenek. Jeho radosti byly mými radostmi, jeho nesnáze mými nesnázemi. Stávalo se i, že se František zamotal do nepředstavitelné situace. V tu milou mně dobu chlapského srozumění František sáhl jednou do knihovny a vyndal z ní tenký svazeček básně Kohout plaší smrt a odevzdal mi jej s touto dedikací:
To je báseň, ale Palivec je cosi tak
krásného, že to trvá nad Poezii
a proto mu patří Halas.
Svazeček obsahoval jedinečný přepis Halasovy básně, jak ji pro něho zvlášť budovanými literami zamilovaně přepsal, upravil a kresbami doprovodil grafik a malíř Bohdan Lacina, který později okouzleně rydlem zachytí básníkovu tvář jako sopečnou krajinu. Kdykoli se na tu rytinu podívám, není to nikdy bez zamlklého úžasu. Při kamarádském styku, který trval léta, a při rozhovorech o problematice poezie, při hledání a vykřesávání formulací, jak vyplývaly z diskuse, nedbali jsme na to, komu co patří. Stačilo, že jsme si tak sami sebe uvědomovali. I dnes ještě poznávám, co je kde mého, ale nedbám. Tehdy jsem ještě nepsal a docela mi stačilo být jenom křesadlem. O Františkovi ani o Seifertovi nebo Holanovi nelze říkat, že jako básnící a tvůrci propadli něčímu vlivu. jejich základní ústrojnost byla od kořene tak mocně původní, že jako rostlina přitahovala k sobě jen to, co jí bylo vhod a čeho měla bytostně potřebí.
Zdroj: "Poezie stále budoucí (eseje)" Josef Palivec (RŮŽE, České Budějovice, 1969, s. 22-23)