„Jsou lidé z mé generace, s nimiž mě navzájem spojuje pocit společného ztroskotáni. Jsme si navzájem sympatičtí ztroskotanci. S některými se ani moc neznám, nebo jen letmo. Ale když se někde setkáme nebo sejdeme, jsme k sobě mimořádně ohleduplní, náramně si ve všem vycházíme vstříc. Protože oba víme. Společný pocit ztroskotanectví, proměny v životního outsidera, je mezi dostatečně inteligentními lidmi něco, co z nich dělá málem blood relations. Ale musí to být bez řečí. Bez vysvětlování, bez omluv, bez stěžování, bez jakéhokoli paktováni. Proto je inteligence podmínkou: oba musejí sami od sebe o sobě vědět a zároveň s jistotou vědět, že to ví ten druhý“
Jan Zábrana „Celý život“ (Torst 1992, s. 608)