Hana Bořkovcová "Píšu a sešit mi leží na kolenou: deníky z let 1940–1946" (ukázka)


Hana Bořkovcová (1927 - 2009) byla česká spisovatelka, známá zejména svou tvorbou pro děti. Narodila se v Praze do židovské rodiny drobného podnikatele. Za nacistické okupace byla roku 1943 deportována s celou rodinou do koncentračního tábora v Terezíně a později do Osvětimi. Se svou matkou se dočkala osvobození, ale její otec a bratr v Osvětimi zahynuli. Ukázka z deníku "Píšu a sešit mi leží na kolenou", který si v letech 1940–1946 vedla Hana Bořkovcová, zaznamenává události od doby nástupu protižidovských opatření, přes lágry, osvobození až k návratu zpět do „běžného“ poválečného života.
Knihu vydalo 
nakladatelství PLUS v roce 2011  více @Wikipedia



......



"A já přece věřím, tolik. Věřím, že Bůh, nejvyšší a nekonečně dobrotivá moc, která vším vládne, poslala nás lidi sem, odněkud. A vezme nás opět zpátky, někam. Ale ten život, který je nám zde určený, že má nějaký smysl. Bůh stvořil svět tak podivuhodný a nás stvořil tak divné. Jsme jistě hodně nad zvířaty, která mají jen tělo. A hluboko, hluboko na Ním, který má jen duši. Jsme tak podivuhodně stvořeni z těla a duše. Je divné, že jedno druhé neruší. Ale to je právě člověk, jak je, a tak je, může si vytvořit krásný život. A kdyby v nic nevěřil, ale snažil se pomáhat jiným a být sám šťasten, může klidně umřít. Život lidský může být tak strašně bohatý. Je v něm tolik krásy a lásky a květin a nebe. A v tom ve všem je Bůh." ... "Věřím v lásku A dobro, v zemi a v nebe, ve všechny lidi a v Boha. Ale tolik bych potřebovala, aby alespoň ještě jeden člověk na světě věřil se mnou."

(s. 20-21)



"Odjeli Rudolf a Ela, nevím, jestli jsem si to naspala. Teď odjíždí babička, odjíždí spolužáci a učitelé, odjela Tylda a Kurt a Salis, odjíždějí všichni, všichni jedeme do nenávisti a bídy a utrpení a hrůzy. jedeme, abychom se už nikdy nevrátili mladí a silní a šťastní, se schopností milovat. Ne, to není správně. Je to docela jinak. Jedeme, abychom se v bídě poznali a milovali a pomáhali si. Jedeme, abychom poznali utrpení, ale také opravdovou lásku. V utrpení - někteří lidé umírají a někteří rostou. My musíme vyrůst!"

(s. 29)

"Četla jsem židovské dějiny a viděla jsem, jak svážejí do Veletržního paláce na rozbitém náklaďáku staré lidi, kteří nemohou jít pěšky. Slyšela jsem o našich miminkách, která teď odjíždějí do Terezína. My teď  můžeme číst své staré dějiny." ... "Vždy dříve se mi zdála býti láska k národu prázdným pojmem. Teď už ne. Myslívala jsem, že přece lze milovat jen jednotlivé lidi, ale nikdy prostě celý národ. Ale teď miluji svůj národ, miluji Židy. Netoužím ovšem udělat pro ne nějaký hrdinský čin. Ale toužím, tolik toužím žít stále mezi nimi a pomoci jim ke šťastnému a krásnému životu. Starat se o staré lidi a o děti a o všechny - o Židy. Hladit a hladit jejich rány, po staletí utržené, až by přestaly bolet."

(s. 30)

"Den smíření - to je krásné jméno svátku, ale myslím si někdy, že lidé dobře nechápou jeho smysl. Skutečně věřící člověk přece jistě nemyslí, že Bůh se na nás hněvá po celý rok za naše hříchy - a v přesně určeném jednom dni v roce je všechny najednou odpustí. To je příliš zlidšťování Boha. Nemáme představy o tom, kdo On je. Vždy si Ho zlidšťujeme. Říkáme "Bůh" a i to je lidské slovo... Nevím, nevíme. Ale když vidíme všechnu krásu kolem sebe, musíme věřit, musíme milovat něco velkého, nevyslovitelného, milovat tak, jako je to v modlitbě: celou svou bytostí. Nedovedeme se upnout na celý život k něčemu, co neznáme. Ale milujeme onu Bytost, onoho Boha, jak lidsky a prostě říkáme, ve všem, co je kolem nás. Říkají, že máme nejvíce milovat Boha, a potom teprve rodiče. Já to tak nevidím. Miluji Boha v rodičích a ve všech a ve všem. Neumím to jinak - většinou." .. "Teprve teď se dostávám k této víře, k víře pokorné, ze které se ztrácí strach. Kdybych skutečně věřila, že Bůh trestá naše viny - snad by nebylo pak hříchem hřešit. To by byl spíše obchod. Ale já věřím, že Bůh nám odpouští hříchy každý den, každou hodinu, každou minutu, že nám odpustí hřích dříve, než je spáchán, že nám je všechny odpustil dříve, než stvořil Zemi - a proto nechci hřešit. Pro dítě je těžké poznat, co je a co není hřích, a je také tak mnoho věcí mezi tím. O tom hlavně přemýšlím. Ale snažím se nehřešit."

(s. 53)


"Procházím ulicemi. Tma se zavírá nade mnou a kolem mne. Tma je velká, a já jsem malá. Nikdo mě nevidí. Ani já sama sebe. Domy mají zavřené oči a jsou soustředěné samy do sebe. Nedívají se na mne a neruší mě v mém přemýšlení nebo nepřemýšlení. Je tma. Jenom někdy, na větších ulicích, tam, kde přejíždí elektrika, je vidět utíkat po drátě malou modrou jiskřičku. Místy se rozpukne ve vteřinový ohňostroj a zase ubíhá dál. Na křižovatkách se střídají tiše a výmluvně tři světla. Přijdeš tam, a náhle rozlije někdo do tmy krev. Červenou a křičící a horkou. Lidskou krev. Rozlije se po domech a blátě na ulici, rozlije se i po lidech a na jednom místě vstříkne i do řeky. Chvěje se a teče, teče, teče...

Pak zmizí. A jako by někdo dlouhým proudem vyplivoval šťávu z pomerančů. Vyrostly někde v kraji horkém a sladkém, mnoho slunečních paprsků se v nich ukrylo. Ale tady, ve velkém a studeném a ošklivém městě vsál do svých úst někdo jejich šťávu a pohrdlivě a omrzele ji vyplivuje.

To trvá jenom chvilku. Pak i toto vidění zmizí a rozsvěcuje se zelené světlo. Tak sladce zelené, že mu nevěříš. Přeslazené a přesladké. Není v něm nic ze skutečné sladkosti lesa, ze sladkosti silné a tím sladší, že je v ní i trochu hořkosti. To není takové. A kde by se tu také vzalo město, které křičí a řve svými elektrikami, auty a lidmi, celou svou vřavou - i tichem. Neboť i ticho ve městě křičí, křičí, že je tiché.

Národní divadlo stojí a stojí, je postříknuté krví a šťávou se slinami a falešnou sladkostí, stojí a stojí a nepohne se. Schází mu střecha, tma mu ji nahoře odkrojila."

(s. 79)


"Život je krásný. Vím to, vím. Není lehké poznat krásu, není-li v nás všechno jasné a dobré. Není na světě jen židovské utrpení. Nikdy bych nikomu neříkala: "Nežil jsi v onom roce jako Žid, nevíš tedy, co je utrpení." Každý může mít své utrpení, a kdo je má v sobě, vidí je i vně."

(s. 80)


"Praha je podivný podnik. Po ulicích, do kterých otravně dechlo jaro, nebo které otrávily čistý dech jara, chodí Židé. Malé holčičky mi oznamují, že odjíždějí. - Po těchže ulicích pochodují malé Němky, nesou vlajku s hákovým křížem a zpívají -
A když potom přijde večer, zmizí všechno a je jenom nebe, poseté vyrážkou hvězd. A chtěli byste ji škrábat, protože víte, že něco potřebuje škrábat, seškrábat, zmizet. A přece víte, že hvězdy to nejsou -
Chtěla bych odejít od vší dráždivé, dráždivé skutečnosti tam, kde je úlevná tma a nádherná skromní světla v ní, tam, kde byl můj sen -"

(s. 101)

"Taková coura, ono se to o člověka otře," řekla mi dnes jedna slečna, o kterou jsem zavadila, když jsem ji míjela. A přece byly hvězdy na nebi a podobaly se rozžatým svíčkám plovoucím po moři. Takový byl dnes den."

(s. 105)


"Žiješ . a jednoho dne víš, co je život. Žiješ - a jednoho dne držíš v rukou výsledek. Žiješ - a jednoho dne víš, jak máš žít. Dny spějí k svému naplnění. Neslyšíš - - -? Jednoho dne uslyšíš - a pak už víš. Slyšels a viděl už před tím? Tak toho dne držíš v ruce součet součtů. Výsledek výsledků."

(s. 167- zápis z Terezína)

"Vím, že jsem se vrátila, abych psala... Píši - ale ne to, proč jsem se vrátila. Jsem teď tak podivuhodně neživá. Neživá těmi mrtvými, neživá tím, co se stalo----? Ani to už nevím."

(s. 304 - zápis z 10. 7. 1945)



Zdroj: Hana Bořkovcová "Píšu a sešit mi leží na kolenou: deníky z let 1940–1946" (2011)

více o její tvorbě: Hana Bořkovcová @Databáze knih

Oblíbené příspěvky

Vladimír Just o Janu Lopatkovi

Jan Zábrana o Ferlinghettiho básni "Ten den v Parku u Zlaté brány"

„Analysa“ F. X. Šalda (Vesna, 1891)

"Zahrada" Jiří Trnka / vypravuje K. Höger (1962)

Jan Zahradníček "Verše: Leopoldovský sešit poezie" (2017)

Ze zápisníku Andreje Platonova