"Ferlinghetti má jednu nenápadnou, ale zdrcující báseň (Ten den v Parku u Zlaté brány):
Muž se ženou přijdou do parku. Ne, nikdo z nich momentálně nedře kůži.
Konflikty zůstaly před branou, v téhle chvíli siesty právě nezuří. Svědčí o nich jen to, jak jsou ti lidé ubití. Šťavnatá zeleň je křivým zrcadlem jejich vyprahlosti. Ani se na sebe nepodívají. Jedí pomeranče. Mluvit není o čem.
Není to odpočinek, jen zoufalý mechanismus volného času. Pravda, mají s sebou flétnu. Něco velmi lidského, velmi rajského. Ale flétna je odřená, stará, nikdo na ni nehraje. Muž usne. Žena zírá do prázdna. Lidé jsou v parku. Ale v nich je poušť.
Nic víc v té básni není. Žádné vraždy, žádné vyhazovy z práce. A přesto to je jedna z nejotřesnějších básní o Americe, jakou znám."
Zdroj: "Potka básníka: eseje a úvahy" Jan Zábrana (Odeon, 1989, s. 337)