"Lopatkova zásluha je dvojí: že se s tak nevděčnou a vzácnou důkladností do tak ztracené věci pustil a že nadto nalezl šťastný, adekvátní způsob morfologické pitvy. Namísto obecně oblíbeného kritického pistolnictví (k němuž se analyzované texty samy až vyzývavě nabízely) přistoupil k obskurnímu materiálu bez jakýchkoli apriorismů, spíše s jakousi metodicky naivní důvěrou a respektem k tvaru a k funkci, se zvědavostí botanika nejprve látku pod mikroskopem poznat a teprve potom o ní vydat nález.
Byl v tom kus nevídané zarputilosti, pábitelské zažranosti do materiálu: typické šaldovské "nenáviděné řemeslo", opuštěno už dávno oběma základními kategoriemi naší kritické obce, tj. kritickými pistolníky i kritickými krasoduchy, kteří jinak Šaldu skloňují ve všech pádech." (...) "Lopatka nejprve akceptuje se vší vážností nedozírnou absurditu umělého světa pseudotémat a pseudokonfliktů uprostřed pseudodějin, bere vážně každý motiv a dřív než dešifruje jeho pseudokonkrétnost, dovádí jej - zevnitř - do všech důsledků.
Poráží tak s potutelnou orientální obmyslností kralující stupiditu její vlastní silou: nestaví proti ní čelný protiargument, nýbrž naopak jí s úklonou uvolňuje prostor, prodlužuje její rozmach a tím využívá její vlastní kinetické energie k ještě ostudnějšímu závěrečnému pádu."
Zdroj: z předmluvy Vladimíra Justa "K anatomii jednoho kýče" ke knize Jana Lopatky "Radiojournal v ko(s)mickém věku" (Inverze, 1993; první vydání Expedice, sv. 177, 1984)