Nesmyslné a zvrácené je právě to, co se na tomhle světě pokládá za správné a řádné: totiž dosáhnout něčeho víc, než dosáhli rodiče, polepšit si, dotáhnout to kamsi výše než oni. Ale to je nesmysl. To, k čemu mě poutá láska, nechci přece překonávat, nechci s tím soupeřit - jestliže jejich úděl byl mizerný či tragický, nezůstal bych ve své lásce k nim věrný, kdybych si jen na okamžik myslel, že mně byl na tomhle světě souzen lepší úděl než jejich, že mám právo na lepší úděl než jejich... Ne, zůstat věrný jejich porážce, jejich prohře - jedině jí, přijmout ji za svou, opovrhovat vším, co svět nabídne tobě, když to nedal jim, nedat se usmířit, uchlácholit vrahem těch, kteří ti byli nejbližší... teď, skoro v padesáti, to konečně vím: jedině v pocitu porážky, prohry, je to, co nakonec dává životu volnost a jakousi fatální usmířenost. Všechno ostatní - vyšvihnutí, kariéra - je neloajálnost, zrada na těch, které jsme milovali. Toužím po porážce, zapomenutí, anonymitě a skoro i bídě; zanedlouho začnu toužit po nemoci a smrti.
zdroj: Jan Zábrana "Celý život", s. 804
(zápisy od 6.5.1980 do 1.6.1980)