Jan Zábrana o poznání, poezii Otokara Březiny a funkci básně (ukázka VII.)



O poznání

"V noci jsem nemohl spát, díval jsem se z kuchyně na Prahu a viděl jakousi velikou můru, jak celé dlouhé minuty kroužila kolem bílého terče pouliční lucerny, kterou máme přímo pod oknem - pořád a pořád - Nekonečná rotace kolem malého nočního slunce. Tak můra kolem světla
-a neví proč, tak Země a všechno živé na ní kolem Slunce
-a neví proč, my všichni s ní v těch kruzích, kruzích, kruzích
-a nikdo neví proč, neví proč, neví proč... Smysl je mimo naše vědomí i podvědomí, smysl je, ale ne pro nás... Jak to, že ne pro nás, když jsme v něm, když jsme mu podrobeni, když jsme - vyloučeni z jeho poznání - v něm zahrnuti? Imanentní smyslu je i to, že nám zůstává skryt. Že smrt byla před životem? Ale byla smrt před životem táž, jaká bude po něm? Ano, spíš uvěřím všem rabínským a biblickým bajkám, spíš všemu, než tomu, že to všechno nemá smysl, žádný smysl."
(zápis 23. září 1975)

Zdroj: Jan Zábrana "Celý život 1", s. 424-425


*  *  *  *  *  *

O poezii Otokara Březiny 

"Četl jsem večer Březinovy Skryté dějiny, už poněkolikáté. Není mi to tak cizí jako v mládí, kdy ta smyslová nekonkrétnost (netvrdím, že pojmová nepřesnost), ta míra generalizace pojmů, s nimiž operuje, byla něco, co mě nechávalo úplně lhostejným. (Nezačetl jsem se vlastně nikdy ani do jeho poezie; vůbec nic jsem z ní nebyl s to vnímat, nebyla v ní pro mne žádná naléhavost, jako kdyby to nebylo psané česky, ale nějakým jazykem, který mi v ničem, ale vůbec v ničem nedochází.) Dnes to s jistým úsilím vnímám, ale to, co bych v tom sám  pro sebe nazval "evolucionismem", ta ničím neodůvodněná, nepodložená víra ve vývoj, v zlepšení, sbratření, smysl - to je mi nesnesitelné dodnes a myslím, že je to naprosto mylné. Veškerá moje životní zkušenost, všechno, co jsem kdy pozoroval a o čem jsem přemýšlel, mluví proti tomu. V čem byl omyl toho člověka? V tom zvláštním "zparchantělém křesťanství"? Leccos dnes dokážu pochopit - z toho, co vedlo k tomu, právě takhle uvažoval -, byl člověk se strašným, tiše tragickým osudem, ale ...Není mi to tak cizí jako kdysi, ale je mi to dost cizí. Velká je zatím ta poraněná kavka, ten chřadnoucí brejlatej vejr. Byl jedinečně charakterní - a to musím opakovat -, velice, velice tragický člověk. Nevím, pro koho to vlastně psal; pro mne, na mou adresu ale nenapsal ani řádku..."
(zápis 14. července 1974, noc)

Zdroj: Jan Zábrana "Celý život 1", s. 314


*  *  *  *  *  *

Funkce básně

"Mnoho lidí může psát verše, ale bez schopnosti ucítit v sobě a fixovat v básni zvon řeči, rozmístění slov či jiným z nespočetných prostředků tohoto napětí, nebo možno též a snad říci zjitření, nemohou se z nich stát básníci. Báseň nemusí působit na rozum, na jednání přímo, kdo se tak domnívá, ať sbalí krámek, kde tyhle rozumy prodává. Báseň také nemusí mít sdělovací účel. Může být vyjádřením, vypovězením se nebo svého prožitku bez sebemenšího pomyšlení na čtenáře, ba mnohdy u symbolistů máme dojem, že se snaží zcela a pouze pro sebe, že hledají vyjádření pro nové, složité, nuancované zážitky a děje, a to často vyjádření velmi subjektivní, málo srozumitelné a málokdy - dá-li se vůbec o tom v poezii mluvit - univerzální [...] Ale není ani nutno, aby báseň přímo a ostře vyvolávala jediný a určitý cit. Stačí, jestliže se zařízne do nitra, uvízne v paměti, někdy jen atmosféra, jindy několik nebo jen verš, na který si vzpomeneme nebo který nám hučí v uších často celé měsíce ode dne, kdy jsme báseň četli nebo slyšeli. [...] Stačí, když působí jako klíč, který odmyká jisté zámky. Rozechvívá nás, činí pozornými a vnímavými. Přivádí nás do podnebí a ovzduší, ve kterém rosteme a kde můžeme tvořit."
(zápis z 26. února 1953)

Zdroj: Jan Zábrana "Celý život 1", s. 176

Komentáře