"Moji neznámí čtenáři, rozhodli jste se věnovat mi několik hodin a já nevím, jestli si takový dar zasloužím. Vždyť co jsem v životě dokázala? Napsala jsem pár více či méně špatných románů s pečlivě stylizovaným dějem a neživými aktéry, kteří museli pochodovat do rytmu mého psacího stroje tam, kam jsem je poslala. Nechala jsem je žít, milovat a umírat, jak se mi hodilo. Ano, tak suverénní je autor za psacím stolem, připadá si skoro jako malé božstvo.
Hrála jsem ve svých románech roli všemocného osudu a netušila jsem, že si osud hraje se mnou. Osud není tak tajemný a nehmotný, jak si myslíme. Přichází k nám, zásadně osobně, naprosto zřetelně nám ukazuje správnou cestu, ale my ho obvykle považujeme za jeho mladší sestru náhodu a skoro si ho nevšímáme.
[...]
Osud mě však měl dost a vrátil se teprve v roce 1945 - převlečený za revoluci. Třetí revoluci. Bez školního sešitu a bez románu v ruce mě vyhodil z mého luxusního bytu na ulici, mezi barikády a mrtvoly, a všude to smrdělo krví. Tady jsem skončila se vší svou skutečnou demokracií a pokrokovým humanismem. Viděla jsem kojence přibité na vrata jako netopýry, a nikdo se těch kvílejících dětí neptal, jestli byly u SS nebo u gestapa. Viděla jsem staré muže a ženy hořet na hranicích, zatímco řečníci kázali o skutečné demokracii a humanismu, a ti upalovaní tak strašně křičeli. [...] Ani na chvíli jsem nepřestala stavět. Když jsem chlemtala smradlavou vodu, v níž plavaly nafouklé mrtvoly, když jsem žrala chleba, o který jsem na ulici oloupila mrtvoly.
Stavěla jsem památník z papíru, památník pro sto tisíc pražských Němců a šest set Čechů, které zavraždil krutý hlas z pražského rozhlasu, papírový památník pro německé psy, kterým usekali tlapky, protože je zvedali k německému pozdravu. [...]
Ptám se vás, milí čtenáři a čtenářky, myslíte si ještě pořád, jako jsem si bláhově myslela já, že existuje ideální revoluce? Nemalovala jsem postavy svého románu štětcem ani špachtlí, znovu a znovu jsem se snažila lhát a mírnit skutečnost, avšak mrtví křičeli: "Pravdu!" Jak špachtlí nebo štětcem popsat pravdu? Jak popsat záplavu modrých motýlů, kteří zůstanou jako stráž u mrtvé těhotné ženy? Kdo z nás je vlastně zabil? Revoluce? Ovšem, revoluce, ale revoluce přece dělají lidé. Jak se tedy ta revoluce jmenovala?
Od té doby uplynulo dvanáct let a mrtví dennodenně vstávají, ti mrtví, které zavraždila pražská revoluce. Žijí, chtějí žít, mají svůj hlas, a kdo má hlas, ten není mrtvý. Památník z papíru pro mrtvé z Prahy. Památník z papíru pro muže, který se v mém románu jmenuje Martin.
Moji neznámí přátelé, na vás záleží, jestli můj papírový památník nebude zmačkán a zahozen. Neboť je nejsem nikdo, jsem pouze další mrtvá, která náhodou musí žít dál a nemá na práci nic jiného, než čekat na malé zelené autíčko. Neboť já jsem
Autorka
Zdroj:
"Pražský tanec smrti: ze dnů "osvobození" v roce 1945" Olga Barényi
kap. Dopis čtenářům (místo předmluvy), s. 10-14
(1905-1978)
Komentáře
Okomentovat