"Strach je přirozená reakce na pocit nezajištěnosti – je to snaha najít orientaci, řád. A řád může mít podobu filosofických, racionálních nebo náboženských úvah." Rozhovor s Terezou Matějčkovou @Tvar (4.3.2021)
Tématem tohoto čísla Tvaru je strach. Rovnou se tedy zeptám: Je strach filosofické téma?
Určitě. Já chápu filosofii v souvislosti umění a náboženství a strach je přirozená reakce na pocit nezajištěnosti – je to snaha najít orientaci, řád. A řád může mít podobu filosofických, racionálních nebo náboženských úvah. Takže filosofii bych chápala jako odpověď na lidské úzkosti tváří v tvář světu, na úzkosti, které jsou dobře doložitelné odjakživa a jsou přirozené. Byť samozřejmě třeba antická filosofie nechápe strach jako primární popud k filosofii. To se objevuje až ve dvacátém století, kdy Camus říká, že dnes už máme jediný popud k filosofii, a tím je právě strach – ze sebe a z druhého. Ale vidíme už od novověku, že strach nově získává filosofickou relevanci. Nemůžeme říct, že by teprve tehdy získal relevanci lidskou, ale filosoficky je více tematizován.
Určitě. Já chápu filosofii v souvislosti umění a náboženství a strach je přirozená reakce na pocit nezajištěnosti – je to snaha najít orientaci, řád. A řád může mít podobu filosofických, racionálních nebo náboženských úvah. Takže filosofii bych chápala jako odpověď na lidské úzkosti tváří v tvář světu, na úzkosti, které jsou dobře doložitelné odjakživa a jsou přirozené. Byť samozřejmě třeba antická filosofie nechápe strach jako primární popud k filosofii. To se objevuje až ve dvacátém století, kdy Camus říká, že dnes už máme jediný popud k filosofii, a tím je právě strach – ze sebe a z druhého. Ale vidíme už od novověku, že strach nově získává filosofickou relevanci. Nemůžeme říct, že by teprve tehdy získal relevanci lidskou, ale filosoficky je více tematizován.
Čím to je? Proč se v novověku vytvořilo pole pro tematizování strachu?
To by mě taky zajímalo, ale mám takový tip: Bude to souviset s tím, že se nově formuje, ustavuje společnost, a to nikoli na pozadí pevně daných hierarchií, které jsou chápány jako věčné, ale jako něco, co vyrůstá ze spolubytí. V té chvíli je člověk zcela nově závislý na druhém člověku. A tyto emoce, jako je právě strach, získávají zásadní relevanci. Pojem vzájemného uznání se objevuje až později u Hegela, ale vezměte si „přirozený stav“: Válka všech proti všem, Hobbes říká „já jsem dvojče strachu“ a jeho filosofie je reakce na strach z člověka. Každý člověk je mi rovný v tom, že mě v každé chvíli může zabít. To je pro Hobbese skandál! A Ricoeur říká, že na počátku moderní filosofie stojí strach ze zabití, což jde ruku v ruce s tím, že se formulují základy moderního státu. Státu, který už není teologicky ustavený, což přirozeně neznamená, že teologie zde nehrála žádnou roli. Je tu nový typ suverenity a nový typ autority. Myslím, že v novověku nastává zlom, kdy je strach směrodatnější také pro filosofii a na politické rovině se stává legitimací pro moc. Hobbes později formuluje velmi silnou koncepci suverenity jenom proto, aby zamezil přirozenému stavu, kdy vládne válka všech proti všem. Ta motivace je strach z druhého člověka: Raději tu budeme mít někoho takhle silného, než abychom měli rovnost. Je to touha po hierarchii, která možná určitý typ strachu odstraňuje.
To by mě taky zajímalo, ale mám takový tip: Bude to souviset s tím, že se nově formuje, ustavuje společnost, a to nikoli na pozadí pevně daných hierarchií, které jsou chápány jako věčné, ale jako něco, co vyrůstá ze spolubytí. V té chvíli je člověk zcela nově závislý na druhém člověku. A tyto emoce, jako je právě strach, získávají zásadní relevanci. Pojem vzájemného uznání se objevuje až později u Hegela, ale vezměte si „přirozený stav“: Válka všech proti všem, Hobbes říká „já jsem dvojče strachu“ a jeho filosofie je reakce na strach z člověka. Každý člověk je mi rovný v tom, že mě v každé chvíli může zabít. To je pro Hobbese skandál! A Ricoeur říká, že na počátku moderní filosofie stojí strach ze zabití, což jde ruku v ruce s tím, že se formulují základy moderního státu. Státu, který už není teologicky ustavený, což přirozeně neznamená, že teologie zde nehrála žádnou roli. Je tu nový typ suverenity a nový typ autority. Myslím, že v novověku nastává zlom, kdy je strach směrodatnější také pro filosofii a na politické rovině se stává legitimací pro moc. Hobbes později formuluje velmi silnou koncepci suverenity jenom proto, aby zamezil přirozenému stavu, kdy vládne válka všech proti všem. Ta motivace je strach z druhého člověka: Raději tu budeme mít někoho takhle silného, než abychom měli rovnost. Je to touha po hierarchii, která možná určitý typ strachu odstraňuje.
Komentáře
Okomentovat