"Teorie spolehlivosti: texty z let 1960-1994" Ivan Diviš (Torst, 1994)

 




"Nemíním polarizovat kapitalismus a socialismus, Západ a Východ, už proto ne, že svět se jakýmsi podlým způsobem spřáhnul a sám tyto „protivy“ rozmazal do něčeho třetího, co skutečně vládne."

"Děti? Děti jsou věru na světě! Nemají ještě nic mimo své svatosti, a proto jsou vším i kýmkoli!"

"Slovo Nikdy není nejhroznější ze všech slov, neboť toto slovo je naopak časově velmi průhledné, omezené na míru úplné hříčky, slovo Nikdy znamená jen tvoje Nikdy, jen do tvé smrti, ale slovo Pozdě, to je to pravé hrozné slovo, protože Pozdě, to je skutečně moje, tvoje, naše Navěky."

"Bogan Hrabal. Chápu, že má tisíce oddaných ctitelů, chápu, že před léty, když začínal, měl pro spoustu lidí iniciační význam, chápu, že si během zralých let vydobyl jakési, ovšem nejvýš problematické paradigma. Vždyť se nemůžeme za posledních padesát let vykázat tak průrazným, jedinečným talentem, provázeným nejosobitějším stylem. Je to skvělý spisovatel, ale není to spisovatel velký. Nebo se mýlím? Do velikosti mu chybí jemu vrozené zlehčování tragického údělu člověka. Ten chlap si nejrafinovanějším a často nepřistižitelným způsobem dělá ze všeho srandu. Je to zlehčovatel. Psát a psát, bušit do mašiny, produkovat další a další knihy, které jsou všechny stejné, jedna jak druhá, založené na zlehčování a virtuózně zvládnutých pivně hospodských kecech, což nemá být žádná kritika, ale největší výtka. Hrabal se nemůže vykázat jedinou knihou bez virtuozity a jedinečného „daru“ pro kec a žvast, nemůže předložit jediné dílo, jež by se pokoušelo řešit diferenciál lidského údělu. Bogan Hrabal je vinen. Je obětí svého velikého talentu, který lidem nevrátil, ale před lidmi zakopal." 

"Je rozdíl mezi komunistou, komoušem a bolševikem. To ještě nikdo nerozpoznal. Komunisty byli Mácha, Němcová a Hölderlin, bolševiky Dzeržinskij nebo tzv. Lenin. Komouš pak je specificky česká padrť mezi komunistou a bolševikem, například domovník, pomocník Veřejné bezpečnosti, udavačdůchodce."

"Jsou tři slova, která, vyslovena, ukončují veškerou diskusi: láska, smrt, Bůh. Tato slova ničí, kazí náladu, zahánějí dobrou pohodu. Je to pro jejich obrovitost. Pravdivé z těch třech slov je jen to druhé. A to lidé nechtějí slyšet právě pro jeho pravdivost." 

"Není lidí nevědomých, neboť každý ví všechno. Tím, že jsme vkročili do světa, stali jsme se naráz neporovnatelnými jeho majiteli a držiteli a on je v nás, mimo amentní stavy a smrt, vždy celý cele přítomen."

"Jediné psaní, jež je právo, tj. texty spásné, jsou ty, jež čteny způsobily by zděšení. Pravdivé odhalení jedné každé bytosti znamená šok, podpálit společnost. Vše, co čtenář konzumuje, je víceméně zestetizovaná lež, předkládá se mu jen tolik, aby se neudávil."

"Komunista, tradicionalista, buddhista, protestant, katolík: tato slova mne nezajímají. Toť pouhá plocha, list papíru formátu A4."

"Pravé zkoumání je ohledávání nemožného. V životě nejde o to, co lze, v životě jde vždy jen o to, co nelze. Jiskra přeskočí jen tam, kde pochopím bezmoc, ale ač chápu, nesmířím se."

"Nemluvím o dítěti, mluvím o dospělém. Když nám vlétne na verandu motýl, chceme ho chytit. Typická reakce zkaženosti. Trvá řadu let, než člověk pochopí, že ho má nechat poletovat."

"Chovejme se vůči poezii jako k Bohu, nebo k celému vesmíru, nebo sumě lidstva: tedy jako nikdo vůči všem a všemu. Vše dáti, nic neočekávati."

"Kdo miluje, rozlišuje. Kdo nemiluje, je rozlišování neschopen, mísí jedno s druhým, mate jedno s druhým."

"Věda je vysvětlení, poezie osvětlení."

"Každá jeho kniha přináší vždy něco jiného, nového. To je právě ta chyba. Všechny knihy opravdu hodnotného autora přinášejí stále totéž."

"Je třeba vymknout se z prostoru, vyvázat se z něho, je to fobická démonie, rozměr děsu a neuróz. Je třeba vytrhnout se z prostoru vertikálou, ale ani tou jsme mu neunikli. Zrušit prostor a nastolit bod! Smrštit se v bod, stát se bodem, toť uklidnění..."

"Agresivní útočení, nekonečné najíždění na vrata člověka nejen znaví, ale rovněž zesměšní. Jednoho dne, s úsměvem plným nepoznaného štěstí, objevíme, že pokora je taky útok, a jaký! – že neukvapenost a mír jsou rovněž ozbrojeny, a jak!"

"Jsem člověk, který musí být zavřen nejen za tohoto, ale za jakéhokoliv režimu, neboť jsem ten, kdo těžko snáší i svůj režim vlastní."

"Často myslím na deprivované alkoholiky v hadrech, dožívající pod mosty. Jejich mátožné potácení je jen zdánlivá larva, neboť naopak znamená obrovské, vsebezasuté andělské plivnutí po všem, co se děje nahoře ve světě spořádanosti. Jsou to géniové, protože důslední."

"Kritérium výborné básně je evidence, že její „slova“ vyplula jakoby sama od sebe. Jako by je byl psal někdo za nás; jako by ani nebyla naše, a ona taky že nejsou…" 

"To poslední, co v životě uvidím, nebude tvář, ale sprostý předmět, například vajgl, prošoupaná papuč nebo hromada slepičinců na dvorku, a já zachroptím: takové to tedy bylo všechno od počátku do konce? Sem to všechno spělo, až dospělo? Celý život se smrštil, svraštil do toho dreku. Život nebyl člověk, život byl věc."

"Kristus nebyl žádný smířlivec, byl opak tzv. člověka mírného; jeho putování bylo obestřeno hněvem a protknuto nepokojem, ačkoli nikdy vztekem či nesoustředěnou těkavostí. Málokdy hladil, nepohladil snad nikdy, většinou rozkazoval. Vzal důtky a vypráskal. Byl to duch imperativní. Co vyžadoval zejména, bylo rozhodnutí a okamžitá volba se všemi důsledky, volba neohlídavá. Že toho nejsme a nemůžeme být s to, poskytuje nám jisté bídné alibi. Avšak toto alibi neplatí pro chytráky, kteří jsou si faktu alibi vědomi a donekonečna na ně hřeší. Jednoho dne se musí rozhodnout každý."

"milovati bližního jako sebe sama; co když ale sám sebe nemiluješ? Ludmila Macešková"

"Goethe! Nic pro našince; to jeho chození, převleky, loajalita, sebrané spisy za třináct tisíc tolarů, dictando, tři láhve vína k obědu, ceremoniel, zbytky mýtu; kéž se nám jednou předvede i jeho klopýtavé, krutě nešťastné mládí – ale ten fatální výrok: panstvo, nemám-li vědět, že píšu rovnou pro sto tisíc čtenářů, nechci vědět nic!"

"Poezie je Bůh, ale nikoli božstvo, fetiš, totem. Neboť: před fetišem padáme na tvář, ale Bohu se klaníme. Fetiš adorujeme, ale Boha uctíváme. Fetiši přinášíme oběti, ale Bohu sami sebe klademe za oběť."

"Kde se podkuřuje mládí, tam je dvojnásob podváděno: jednak atrapou světa, jednak šaškem stojícím před potěmkinovou vesnicí a roztrubujícím, že běží o krásné město. V těch částech světa, kde se podkuřuje mládí, mládí rychle stárne a  nemá čas ani prožít mládí, ani užít stáří."

"Droga je subjektivistická pseudomystika. Zatímco mystika pravá dobývá hory a každým zlezeným stupněm až k vrcholu stává se oněmi stupni až posléze horou, zdrogovaná pseudomystika rovná se turistice, která se zdánlivě přenáší na vrchol Everestu, aniž se Everestem stává." 

"Staroříšský Josef Florian doplácel na notorickou indolenci českého národa doslovnou fyzickou podvyživeností svou vlastní i celé své rodiny. Když se Florianovi chtěli dosyta najíst, museli pět hodin pěšky do Okříšek k bohatším příbuzným. Nežli došli domů, už jim zas kručelo v břiše. Žít ve Francii, byl by býval velmožem, jenže to by zas nebyl Josefem Florianem."

"Poezii píšu už jen jako ten, kdo je zahnán do kouta místnosti, jejíž podlahu lakoval směrem ode dveří, takže nejenže nemohu zpět a nejenže je to situace směšná, ale natěrač věděl předem, jak to skončí, a přesto pokračuje dál."

"Zdravým smíchem se všem okamžitě ulevuje, zlé napětí vzápětí vyletuje komínem. Na prdeli má saze. Vzápětí se nastoluje mír, zlý úmysl se odsouvá, provést ho je v takové chvíli nemožné. Smích rovná se odpoutání z tíže, vyvázání z determinant, zpřetrhání nízce otrockých a možná že navázání vznešených pout. Humorem jsou lidé povyšováni bez povýšenosti, teprve jím se stávají z míry lidskými."

"Nerad jezdím vlakem; s lesy za oknem ubíhá i můj život."

"Emanuel Frynta, který mne po celá desetiletí neviděl, o mně řekl: je z těch, kdo soustavně chodějí po provaze. Měl pravdu: několikrát jsem napařený šel Bartolomějskou a volal tam: smrt světovému bolševismu! Patrně s tím za okny souhlasili, nic se mně nestalo."

"Teprve v exilu – a ještě ne hned zkraje – jsem do hloubky pochopil přechodnost lidí, a tedy i svou vlastní. Kdo nebyl násilím přinucen opustit rodnou zemi, žije v ní v jistém smyslu doživotně v optickém klamu. Teprve vyhnanství nám zjednává možnost komparace, distanci, hrůznou, ale i umožňující pochopit, „jak je tomu skutečně“."

"Naopak stačí, když si vzpomenu na rozměrný stůl u Reynka, na začouzenou přijímací světnici, starého pána a jeho syny, přátele, grafické listy a knihy, jež se v ladném neladu nabízely k prohlídce. Nic jsme si zvlášť neříkali, nic si nevysvětlovali; pluli jsme v rozměru, v živlu rodné řeči; mluvili jsme gesty, mlčením, prodlužováním zámlk. Kladli jsme si něžné léčky; schválně jsme do těch ok vkládali končetiny, jen proto, aby nám je nastražitel v příštím okamžiku vyprostil – darem. Dar skrze lásku je jediné možné klima komunikace, jinak není ani srozumění, ani dorozumění; chápu, že dvě a dvě jsou čtyři, ale to nás nezachrání."

"Naše milování je, jako když pomalu leštíš zlato. Je to perpetuum mobile medu."

"Satan je nám nepostradatelný asi tak jako v matematice nula; tedy jen zdánlivě žádná hodnota; ovšemže žádná hodnota (doplusová), ale důležitý bod, orientační kóta."

"Před našima očima vyvstává nový člověk, obecně myslím nový antropologický typ: naprosto bezbožný, roztěkaný, bezuzdný, vydán sám sobě; dokonale neznalý své podstaty, pudový; v civilizačních oblastech nesnesitelný dělňas nebo ouřada, konzumní švejk, mlok; v oblastech hladu a divosti klackem napřahující se chám; vše protkáno terorismem a debilitou. Nový lidský typ: všedebil."

"Hnus porna netkví v jeho nahotinkách a černých komínech lízaných psem, a v okatě bokaté ubohosti, očividné sprostotě, která se už vůbec nenamáhá předstírat, že nekšeftuje, nekořistí, že si z tebe nedělá srandu a nešpiní všechno, co je v tobě lepšího. Nikdo totiž porno nechce, porno bylo vnuceno společnosti, která zesamotněla ztrátou sebe samé, opuštěním sebe samé, volně, vědomě, zrádně. Porno je zrada sexu. K erótu nikdy nedosahuje. Porno je i zrada záchoda, protože ten je vysoce kulturním zařízením. Porno je záchod, kde se věšejí opuštění, kde se onanuje z úzkosti, kde se na podlaze fixluje, ale kde se i volí papežové."

"Na mravnost je třeba vynaložit sílu. Nevynakládáme-li v tomto smyslu pozornou, ustavičnou sílu, rychle zpustnem, a to ať jsme kdekoliv. Doma, ve vlasti, je třeba na bazální mravnost vynaložit sílu, řekl bych, prostou. Aby si však člověk zachoval charakter v tzv. exilu, v tzv. emigraci, trvale mimo domov, je třeba vynaložit sílu složitou a zmnoženou. V jistém smyslu je teprve exil, jako jedno z paradigmat, zatěžkávací zkouškou charakteru ne-li nejvyšší, pak velmi vysoce normovanou. Co je ve vlasti skryto, je v exilu obnaženo. Co se ve vlasti tratí v anonymátu, je v ghettu naprosto zřejmé."

"Nejjednodušší ze všeho je říci ne. Ano způsobuje vždy komplikace. A povšimněte si, že zatímco ne je urputně egoistické, ano bývá i za druhé, což komplikace nenásobí, ale mocní."

"Arnošt Lustig – pro změnu –, který nemá maturitu, je univerzitním profesorem pro „filmové umění“ na University of XY."

"Dříve všichni především žili, milovali a pracovali a jeden z nich to všechno zapsal; dnes nikdo nežije, nemiluje ani nepracuje, zato všichni to zapisují."

"Severoameričtí Indiáni uznávali a uctívali Velkého ducha, a to bylo správné. Bodejť by všechno, co je obklopovalo, pocházelo od Malého! Věděli toho málo, ale na svoje poměry všechno. Pak přišel Bílý muž, bezvolná loutka z drolivé sádry… A ti nádherní mužové se stali závislými na alkoholu. Vysvětli mi to."

"Čtyři tisíce let mužovy vlády žena dohnala za posledních padesát čtyřicet let. Je to nesnesitelné.[...] V euroamerickém světě a v jeho specifickém segmentu severoamerickém je muž fackovacím panákem ženy; v nesčetných filmech, pornech, videokazetách a masmediálních produktech je muž vždy šašek, potácející se kolem ledničky, a žena obr, který přijde a dá mu facku. Muž se ani nehne a za chvíli za tu facku poděkuje. Jaký triumf pro krávu, která je od toho muže odvislá, jaký triumf báby, která uklízí kozí bobky, proti staviteli toledské katedrály! Znehodnocuje se dějinný čas. Tři tisíce let jsou ničím proti čtyřiceti letům emancipace, feminismu a sufražetismu!"

"Nejsem zde od toho, abych propagoval optimismus. Nejsem zde od toho, abych rozmazával pesimismus. Nejsem zde od toho, abych se těšil z rozvratu a přišeptával do ucha, že se má zabít dítě. Nejsem zde od toho, abych propagoval církev katolickou. Nejsem zde od toho, abych doporučoval studium zenbuddhismu. Jsem zde od toho, abych svědčil o člověku. Nemohu uvažovat o kosmu, je to vždy nakonec příšerné. Mohu však a musím – něco mne nutí – uvažovat o nejpodivnější záhadě: že právě na tomto ostrůvku kosmické hmoty se uchytil život. Jaký má smysl spor malthusiánů s aristoteliky, mně připadá jako pubertální sranda. Ale zneklidňuje mne náš pobyt tady. Jakákoli připravená odpověď mne rozzuřuje."

"děti, jejich přítomnost, jejich svatá aura, jejich hry, výroky, výskot."

"Proč jsou děti vědoucí? Především proto, že se soustřeďují jen na nejbližší okolí, na věci důvěrně známé. Není jim nic známo o molybdenu a uranových tyčích. Za druhé proto, že jsou čisté a rovné, tj. prakticky svaté: kde chcete důkazy o síle víry, nechcete-li je sbírat u dětí? Dítě ne snad absolutně – vždyť taky má strach a tuší nebezpečí –, ale rovně, nelomeně důvěřuje skutečnosti."

"Byly a snad ještě trvají časy, kdy se v každém údolí horských oblastí Číny mluvilo jiným jazykem. V této až omračující rozrůzněnosti spatřuji jednu částečku obrovského božího plánu. Tak to Bůh chtěl, neboť tak je to přirozené. Není větší blbosti než esperanto a podobné pokusy o jazyk mezinárodní, tzv. všelidský. Kdyby k němu došlo, kdyby se mu všichni naučili, všichni by se i sjednotili a v tom okamžiku by vypukla integrální a generální vzájemná genocida."

"Vzpomínám na Bélu Bartóka. Po létech učňovských začal systematicky sbírat lidové písně. Zajížděl, posedlý vášní, i do Bulharska a všechno zapisoval. Všiml si, že písně moravsko-slovácké, uherské, slovenské, a ovšem maďarské, se od sebe melodií i rytmem příliš neliší. Za několik let byl dokončen gigantický konvolut 16 000 písní. Je to největší básnická sbírka našeho času, respektive mezi léty 1927–1937. Béla Bartók zemřel v New Yorku v naprosté odcizenosti a vysílen chudobou. On je symbolem naší doby."

"Největší myšlenka Dostojevského: všichni jsme šťastni, jenomže to nevíme. Kdybychom si to uvědomili, zavládne zítra na světě ráj."

"Báseň ne že nemá, ale dokonce nesmí být krásná, což neznamená, aby byla odpuzující! [...] Jako je sklovina zubu, tak báseň je surovinou kosmu, z kosmu přímo vzatá a přesazená na zem."

"Váš mozek! hle, kosmos, který se vám třpytí nad hlavou. V jistém smyslu lze prohlásit, že jsme vydáni všanc svému mozku. Ovlivnit jeho fungování je nemožné."

"Dostojevskij není spisovatel, ale převoditel šlechty, vůdce lidí. On plnil boží zákon a příkaz na zemi. Že je plnil spisovatelstvím, je podružné. Je to úžasné: být povolán, dostat příkaz – a uposlechnout. Ano, s literaturou nemá Dostojevskij nic společného." 

"Zato ve dvou decimetrech Dostojevského se toho o sobě dozvíte tolik, čeho jste se o sobě nedomákli za celý svůj dosavadní život."

"Ve vesmíru není pořádek, ve vesmíru vládne řád, což je něco jiného, a to řád hierarchický, od nejmenších struktur po shluky mlhovin. Vše ovládá stavebnost a záměr."

"Tisíciletá tabu lidstva jsou totiž všechna v hajzlu, snad některá z těch tabu ještě respektuje islám, křesťanstvo však už ne."

"V krizi pomohou a zasáhnou spíše vždy lidé cizí, vzdálení – ale můžeš se spolehnout, že kamarádi, přátelé zůstanou za bukem, zmizí, propadnou se a vystrčí své mastňácké hlavy až tehdy, když jsi za horama – tehdy na tebe upírají pozorné oči, pozorné proč?, jen aby tě roznesli."

"Kůň mne vidí tři a půl metru vysokého. Kočka vidí všechno modře. Včela tečkovaně. Pointilistický skoton od Seurata. Žížala vnímá svět jako nexus nitek. Jak vidí svět člověk?"

"Člověk se dokáže nesmírně rychle přemisťovat. V jistém smyslu je pochopitelné, že v šest ráno je v Mnichově a v poledne v New Yorku, v jiném smyslu nejenže je to nepochopitelné, je to dokonce netvorné. Člověk vidí v pokoji scénu, která se odehrála před pěti hodinami na Filipínách, popřípadě ji vidí právě v téže chvíli, co se odbývá. Když mně někdo vysvětlí princip televize, snad pochopím, snad nepochopím. Pochopím-li, stejně nepochopím. Vždyť já nepochopím, že letadlo vážící třicet tun pluje vzduchem. Já se totiž bráním pochopit to, a co chápu velmi dobře, je fakt, že tato moje zdánlivá debilita zabraňuje alespoň na okamžik totální zkáze světa, respektive ji oddaluje."

"chtěla bych mít zrcadlo, v kterém bych neviděla sebe, ale tebe: pohnu rukou a ty ji ke mně vztáhneš, nakloním hlavu a naše hlavy se dotknou. Vidět tě, jak se špulíš, jak jsi nakrčen u koupelnových kamen s třískami v rukou, jak jdeš, s hlavou trochu skloněnou, jak ji pootočíš a podíváš se na mne." [žena Ivana Diviše]

"Psychologie bez příruček: podívej se na člověka, a máš-li pro tu věc postřeh, zeptej se: kterému zvířeti se podobá? Vyvozovat z toho důsledky je ovšem riskantní, ale přec jen na tom něco bude. Dále: jak mluví, která slova frekventuje. A dále? Dej mu moc a povšimni si, jak s ní bude zacházet prvních šest neděl."

"Když má někdo ksicht jak soustružník, nemůže hrát Hamleta." Honza Zábrana, vzpomínka

"Poezii není radno učinit kurevským klínem, do kterého se odreagujem, ale je nutno ji znovu učinit nástrojem boje a zuřivosti, tj. klimatem, v němž budou padat mrtví! Ne další mrtví, prostě budou padat mrtví!"

"Lidi sou svině. Já to vim podle sebe." Věta mého spolupacienta, pronesená v rozkvětu višní na zahradě jednoho pražského špitálu. Jako dnes si tu višni pamatuju a jako dnes si pamatuju i první, co mne jako zaprodaného psavce nemohlo nenapadnout a čímž jsem ovšem i zničil nádheru odvahy toho člověka, totiž: v jakém tempu by musel pokračovat autor hypotetické knihy, kdyby tohle byla její první věta?"



Název: "Teorie spolehlivosti: texty z let 1960-1994"
Autor: Ivan Diviš (1924-1999)
z rukopisů vybral Ivan Wernisch
(Torst, 1994)


Komentáře