"Český snář: Sny roku 1979" Ludvík Vaculík (ukázka)

Český snář. Sny roku 1979 Ludvík Vaculík
 
Český snář, příběh osudů paralelní polis a literatury éry husákovské normalizace, začal Ludvík Vaculík psát na popud básníka a výtvarníka Jiřího Koláře 22. ledna 1979 jako sled deníkových záznamů s podtitulem Sny roku 1979. Pro Vaculíkovu samizdatovou edici Petlice text opsala jedna z postav „románu“, opisovačka rukopisů zakázaných autorů Zdena Erteltová. Vaculíkův Český snář ve dvou verzích daroval Literárnímu archivu v roce 2017 redaktor Vladimír Karfík, u kterého si autor průběžně první verzi schovával a Vladimír Karfík ji připomínkoval. Velmi vzácné prvopisy dvou verzí Českého snáře nyní poslouží při přípravě vydání v edici Česká knižnice.
 
● Petr Kotyk
zdroj: Český snář. Sny roku 1979 Ludvík Vaculík @Památník Národního Písemnictví

ukázka: "Český snář" Ludvík Vaculík (Atlantis, 1990)

Pondělí 19. února 1979

Bylo ještě šero, teprv asi půl desáté dopoledne, když přišla Ella Horáková a udělala tady jasnou skvrnu svým červeným kostýmem. Pod ním měla bílou poloprůhlednou sámkovou halenku. [...] Je to žena dráždivá pro muže i ženy, pro každé ovšem opačně. Je, byla to žena s ženskou pověstí, jež se nepovídala, nýbrž spíš mlčela, přičemž mlčení mužů bylo o jiném nežli mlčení žen. Objevovala se po léta v každé „disidentské“ literární společnosti, kde jejím garantem proti všem pochybám o důvěře či příslušnosti byl Václav Havel, jemuž dělala výkonnou redaktorku Edice Expedice. Byla pokaždé dostatečně obklopena muži, proto jsem ji pomíjel, nechtěje se nechat přitáhnout tím, co zajímalo ostatní muže a také mne. Za léta jsem s ní při takových příležitostech promluvil ze své vůle snad deset vět. [...] Hned jak přišla, překvapil mě její jaksi uštvaný výraz. „Pane Vaculíku, musím se konečně ,vzdát'. Tím dochází na vaše slova, proto vás jdu poprosit, abyste mi šel za svědka.“ „Proč nejde pan Václav?“ „Nemám možnost se s ním tak rychle domluvit a pak... nevím, jestli by šel.“ —  „Proč by nešel?“ „Ale dyť víte, co se o mně říká... “ Ovšem, vím. Ale jak to, že to ví ona? To nemá. „No dobře,“ pravil jsem, „ale když vás pan Václav vdá, bude vás mít z krku.“ Usmála se hubeně pod brýlemi: „Proč se rači nezeptáte, koho si beru.“ — „No, napadlo mi několik jmen,“ řekl jsem zbaběle. „Tak ty všecky to nejsou,“ mávla rezolutně rukou, „je to Pavel K.“

(s. 59-60)

Pátek 4. ledna 1980

Stojí ve mně proti sobě dva fakty: že Madla dostala velikou svobodu, kterou jí přeju, a že mé svobody ubylo. Probouzíval jsem se obvykle do stavu, v němž jsem v noci končil. Mohl jsem
sednout ke stroji a pokračovat. Vyhlédl jsem severním oknem do ulice, jestli jsou střechy vlhké a provoz jedovatý. Pak jižním oknem do dvora, jestli mám psát anebo jít ven. Klidně jsem se
věnoval svému pocitu choroby nebo zdraví. Natočit papír do stroje, ale pak raději brnkat na piáno... to všecko je teď pryč. Mé první ranní myšlenky hned narazí na myšlenky jiného
člověka. Okamžitě jsem v náladě nikoli své, nýbrž způsobené. Jestliže po snídani nezačínám pracovat, slyším otázku, zda se někam chystám.

(s. 421)

Čtvrtek 3. května 1979

Vypravil jsem se k Jaroslavu Seifertovi. Otevřela mi paní, a jako by mě nepoznávala. Ruku podala mi bezvládně. Je tiše nemocná, smutně krásná. Pán naopak vypadá líp než posledně, zhubl, od stolu vstal však bolestivě. „Jak se vám daří?“ pozdravil jsem po anglicku, on však to přijal po česku: „Stojí to za hovno, děkuju za optání.“

(s. 156)

Úterý 1. ledna 1980

Pak někdo zazvonil pod železnými schody. Karel se lekl, že to jsou Italové, ale byl to jenom Karel Pecka. Přišel nás všecky pozvat k němu do Nerudovy ulice. Chvíli o to byl spor, nechtělo se nám jít do neznáma, když se nám tu dobře sedělo, ale Pecka nás nutil roztomile a půlnoc se blížila. [...] Peckův byt byl plný lidstva. Některé lidi, zvláště ženy, jsem nikdy neviděl. Bál jsem se, že to neznámo bude vadit Madle. Ale ta si utvořila v předním pokoji u stolu ženský roh a nevšímala si jináč ničeho. [...] Jedl jsem vedle Marty Slánské. Divím se, že jsem
ji dosud nikdy nepotkal. Je to pěkná veliká ženská, jméno dostala od své kmotřičky paní prezidentové Gottwaldové. Ty děti musely mít těžké dospívání. Marta nese, zdá se mi, své dvojklanné slánské stigma s poměrně ležérní filozofií a působí zdravě. O své matce pravila s humorem, podloženým láskou, že „působí rozpaky svou hrou na národní vdovu“. Když mluvím s Rudolfem Slánským mladším, nevím si úplně rady se svými pocity: zpočátku se mi zdálo, že mu musím něco zvláštního říct, pak jsem cítil, že toho není třeba, a teď se mezi námi ustálil vztah nedoslovené důvěry, respektu a z mé strany ještě i trochu lítosti. Myslím, že je to moc užitečný a morálně fungující útvar, tyto výstražné děti národního a státního skutku.

(s. 415-416)

Úterý 13. listopadu 1979

[...] Jestli doopravdy existuje něco jako psychoanalýza, jestli dílo autorovo je dostatečným materiálem k analýze jeho psýchy a jestli tento člověk je psychoanalytik, mělo by se to zkusit. „Kdybych to uměl,“ řekl jsem, „nakřapl bych tomuto Kohoutovi,“ ukázal jsem na fotografii, „tu tvrdou skořápku, kterou se chrání. Život ho přivedl k pronikavému pohledu na systém, ale lidi v něm pozoruje jako zvěřinec, a zvláště ho ještě nic nepřivedlo k tak důkladnému pohledu do sebe. Jako by ho jeho strašná síla obrácená ven vázala i k necitelnosti dovnitř.“ A řekl jsem Pecharovi, co nevěděl a o čem Pavel sám ještě nepromluvil: jakému duševnímu teroru musel odolávat před svým odjezdem. „Podle mého,“ řekl jsem, „Pavlovi by prospělo zhroucení zvenku do sebe. Byla naděje, že by k tomu dostal podmínky tady. Ta teď padla, a venku ho k tomu nepřivede nic. Svět bude dál pěstovat jeho dosavadní podobu, a on ji bude plnit. Tím, že ho nepustili domů, stala se mu horší věc, než si myslí.

(s. 373-374)

Pátek 26. října 1979

Věra Jirousová vždycky odemyká dveře, až když v ní převáží důvěra, že snad nejde o domovní prohlídku. Nachlazenou hlavu měla ovázanou bílou plenou, a když mě vedla uličkou mezi krámy dál do bytu, omlouvala se: „Na ten nepořádek se nedívejte, já jsem asi bohužel opravdu intelektuálka.“ Uklidnil jsem ji, že asi není: „Intelektuál chce mít uspořádány myšlenky a podle nich i předměty světa.“

(s. 355)