"Komunisté mají své modly, které uctívají s pompou věru pohanskou. V Československu je takovou modlou novinář Julius Fučík (1903-1943), který za německé okupace byl vězněn, mučen a nakonec popraven nacisty. Z vězení se Fučíkovi podařilo propašovat na útržcích lístků záznamy o jeho zkušenostech a tyto záznamy po roce 1945 vyšly jako útlá knížka s názvem "Reportáž psaná na oprátce". O této knížce, jejím vzniku a jejím autorství je mnoho protichůdných teorií a mnoho legend. [...] Buď jak buď, celkem neznámý český komunistický novinář Julius Fučík se po smrti svou knížkou proslavil. Je znám ve všech zemích, kde existují komunistické strany. A "Reportáž psaná na oprátce" vyšla v tolika překladech, že předčila počet cizích vydání všech dosavadních československých autorů, pokud vyšly v zahraničí. Nejen to: o Juliu Fučíkovi jako idolu komunistické mládeže učí se dnes děti nejen v Československu, nýbrž i v Sovětském svazu a v Číně. [...]
V Československu samém přibyla nedávno k legendám o Juliu Fučíkovi jedna nová. Ze všech nejzajímavějších a ze všech nejobšírnějších. Nebyla složena v Praze, nýbrž v Moskvě. A do češtiny byla přeložena pro měsíčník Praha - Moskva, kde vyšla v 7. čísle v září 1952. Autorkou je Nina Nikolajevová, studentka Moskevské univerzity. Autorita této studentky musí být veliká, jestliže český redaktor sborníku Praha - Moskva, ministr školství Zdeněk Nejedlý, dobrovolně či nedobrovolně otiskl tuto obšírnou stať, jež obsahuje pasáže, jež jsou v naprostém rozporu s dosavadními názory československých marxistických vykladačů literatury. [...]
Nina Nikolajevová si opatřila celkem chvályhodně potřebný materiál pro svou práci. Zřejmě ví, že třeba pečlivě studovat, máme-li napsat literárněhistorickou stať. Poněvadž je studentkou moskevské univerzity, ví ovšem také, že získaný materiál nesmí být zpracován objektivně, protože objektivita je metoda kapitalistická. Na této sovětské studii o jednom úseku české literatury lze se lépe než na čemkoli jiném poučit o metodách stalinského padělání dějin a literatury. Nebylo by spravedlivé prohlásit prostě, že Nina Nikolajevová lže. Ona dokonce lže málokdy. Její odpověď spočívá v škrtání historické skutečnosti, pokud se nehodí do jejího plánu. Ona vidí a slyší, co potřebuje vidět a slyšet. Podává dobu v kostce, pravdu v pilulce, člověka v panáčku. [...]
Pravdu říká soudružka Nikolajevová, Fučík mnoho miloval. Ale s tím odpíráním to je zatraceně přepjaté. Fučík si nedokázal odepřít nic. Ani ženy, ani víno, ani flámy, ani sedánky s vyloveně "třídními nepořáteli". Byl tedy špatný komunista? Vůbec ne! Byl poctivým komunistou, jací v té době mohli a směli existovat v demokracii. [...] Všude tam, kde stalinismus uchvátí moc celou, jsou typy druhu Fučíkova rychle likvidovány. Fučík nemůže být líčen takový, jaký byl, [...] Nemůže být tak líčen, protože jeho skutečný portrét je portrétem lidí, které dnes tak zvané lidové tribunály soudí, mučí a popravují ve jménu nespočetných úchylek, jakých prý se dopustili. [...] Nevíme sice, co by dnes dělal Fučík, protože nežije. Ale můžeme spolehlivě tvrdit a dokázat, co dělali, dělají a co se stalo s jeho nejvěrnějšími soudruhy a literárními spolupracovníky. Máme před sebou časopis "Levá fronta" ze září 1931 s Fučíkovým článkem "Víra uhlířská". V tomto čísle kromě jména Fučíkova nalézáme ještě jména těchto přispěvatelů a Fučíkových spolubojovníků: Záviš Kalandra, Stanislav Budín, Karel Teige, Vladio Clementis. Nuže, z toho součtu jmen, která dnes v Československu není radno ani vyslovit, lze aspoň hádat na jedno z možných zakončení životní a literární dráhy Julia Fučíka, kdyby se byl dočkal, oč usiloval. Neboť Záviš Kalandra byl popraven roku 1950, Stanislav Budín je ve vězení od roku 1951, Karel Teige podle jedné verze spáchal 1952 sebevraždu, když pro něho přišla policie. Vlado Clementis byl popraven na konci roku 1952!
Fučík nebyl světec, za jakého je prohlašován. Nežil asketicky. Bylo málo buržoázních libůstek, kterým by nebyl podlehl. Ale měl opravdu rád lidi a v nenávisti nebyl náležitě školen. [...]
Autor těchto řádků si vzpomíná, jak kolem r. 1927 jeden univerzitní profesor, politickým vyznáním národní demokrat, nechal Fučíka svobodně pronášet ve svém semináři paličské politické projevy. A po těch projevech se rozvinula svobodná diskuse. Při jedné takové diskusi řekl onen profesor: "Povězte mi, pane Fučíku, je podobná svobodná diskuse možná v Sovětech?" A Fučík odpověděl: "Mnohem svobodnější." Načež se profesor zeptal: "Abychom si rozuměli, pane Fučíku, a nevykládali si svobodu každý po svém a každý jinak: Mohl by v Sovětech někdo stejně vášnivě potírat na škole marxismus, jako vy smíte tady hlásat komunismus? Nebyl by takový odvážlivec ihned zatčen?" Tehdy Fučík odpověděl: "Na tuhle otázku odmítám, pane profesore, odpovědět, poněvadž patří do arsenálu starých a už zrezavělých protisovětských zbraní." [..]
J. Fučík byl každým coulem komunista evropského ražení. Měl stovky svých dvojníků, zejména v Německu. Byl poživačný, dobrodružný a s pojmy si daleko víc hrál, než je domýšlel, byl demagogický a velmi sobecký. Fučík by byl mezi dvěma válkami naprosto neznám i většině vlastních soudruhů, kdyby si ho nebyl náhodou povšiml a do jisté míry oblíbil velký český kritik F. X. Šalda. O tom tzv. přátelství mezi Fučíkem a Šaldou bylo řečeno tolik nepravd o jednom i druhém, že je třeba vysvětlit, jaký vztah Šalda vůbec mohl mít k jednomu ze svých nedostudovaných studentů. Je samozřejmé, že se komunisté snažili a snaží vyložit Fučíka, když ne jako pokračovatele velkého F. X. Šaldy, tedy aspoň jako někoho, na jehož bedrech spočinul plášť mistrův. I ve studii sovětské autorky Niny Nikolajevové, z níž vycházíme v této stati, je věnováno poměru Fučík - Šalda hodně místa a důmyslu. Sovětská autorka ten celý vztah opět podává ve známé kostce:
"K některým věcem měl Šalda s Fučíkem stejný vztah. Marxismus Šalda nechápal, byl však demokrat. Oba neměli v lásce pragmatiky a v literatuře měli společného nepřítele - Peroutku. Když přišel Fučík spolu s Jiřím Weilem a Josefem Horou k Šaldovi, vyslechl je Šalda pozorně. Fučík chtěl, aby jim dal k dispozici svůj časopis Tvorbu. Jeho plán byl velmi prostý. Komunisté budou v časopise psát a Šalda podepisovat." Tolik soudružka Nikolajevová s prostodušností věru ruskou.
Není pochyby, že Fučík měl na srdci podobný plán, ale takhle neomaleně by si jej přece jen netroufal přednést. Ostatně on tehdy Fučík při té návštěvě mnoho nemluvil, protože nebyl Šaldovým přítelem, nýbrž jen jedním z jeho nedostudovaných studentů. A byl před ním podle četných svědectví vždy náramně skromný. Skutečné a hluboké přátelství existovalo mezi F. X. Šaldou a básníkem Josefem Horou. Oba si dokonce tykali. Fučík Šaldu pouze zajímal a někdy Fučíka Šalda litoval, když si myslel, že jemu, či někomu z jiných studentů bylo křivděno. Peroutka byl pro Šaldu odpůrce, kdežto Fučík pro něho nebyl nikdo, nebo skoro nikdo, adept literatury. Jak naivně a bez znalosti F. X. Šaldy chtějí spojit bolševici malého Fučíka s tímto velkým učitelem několika literárních generací. Ve jménu nepřátelství obou k Ferdinandu Peroutkovi chtějí je k sobě svázat pouty přátelství a málem duchovního příbuzenství. [...]
"K některým věcem měl Šalda s Fučíkem stejný vztah. Marxismus Šalda nechápal, byl však demokrat. Oba neměli v lásce pragmatiky a v literatuře měli společného nepřítele - Peroutku. Když přišel Fučík spolu s Jiřím Weilem a Josefem Horou k Šaldovi, vyslechl je Šalda pozorně. Fučík chtěl, aby jim dal k dispozici svůj časopis Tvorbu. Jeho plán byl velmi prostý. Komunisté budou v časopise psát a Šalda podepisovat." Tolik soudružka Nikolajevová s prostodušností věru ruskou.
Není pochyby, že Fučík měl na srdci podobný plán, ale takhle neomaleně by si jej přece jen netroufal přednést. Ostatně on tehdy Fučík při té návštěvě mnoho nemluvil, protože nebyl Šaldovým přítelem, nýbrž jen jedním z jeho nedostudovaných studentů. A byl před ním podle četných svědectví vždy náramně skromný. Skutečné a hluboké přátelství existovalo mezi F. X. Šaldou a básníkem Josefem Horou. Oba si dokonce tykali. Fučík Šaldu pouze zajímal a někdy Fučíka Šalda litoval, když si myslel, že jemu, či někomu z jiných studentů bylo křivděno. Peroutka byl pro Šaldu odpůrce, kdežto Fučík pro něho nebyl nikdo, nebo skoro nikdo, adept literatury. Jak naivně a bez znalosti F. X. Šaldy chtějí spojit bolševici malého Fučíka s tímto velkým učitelem několika literárních generací. Ve jménu nepřátelství obou k Ferdinandu Peroutkovi chtějí je k sobě svázat pouty přátelství a málem duchovního příbuzenství. [...]
Jak by se asi F. X. Šalda divil, kdyby v českém překladu četl od ruské autorky tato slova o svém domnělém přátelství s Juliem Fučíkem. [...] starý Šalda sice marxismu nerozuměl, ale rád se o něm dal poučit studentem Fučíkem. Naštěstí oni ho o marxismu poučovali i jiní. A naštěstí on jim odpovídal, takže to máme také dnes černé na bílém. [..]
Před 18 lety se Šalda jen tak mimochodem, poprvé a naposledy, zabýval Václavem Kopeckým. A je podivuhodné, že za těch 18 let ani jediné Šaldovo slovo neztratilo platnosti: "Rudé právo a různé jeho filiálky sápou se na mne každou chvíli, protože jsem v minulém čísle Zápisníku trochu zironizoval jejich zmatenou, krátkozrakou politiku. [...] Má láska k dělnictvu má hlubší kořeny, než abych si je musel dávat patentovat u karlínského Polbyra (tehdejší sídlo KSČ) a mám čisté svědomí, že jsem našemu dělnictvu prospíval, a doufám budu prospívat víc než celé karlínské střečkování. A spílá-li mně "glajchšaltovaných" pan poslanec V. Kopecký, který je opravdový glajchšaltovanec Moskvy, musí nosit na očích klapky, nesmí vidět než nejvýš dva kroky před sebe..." [...]
Jak daleko Šalda ve skutečnosti překonal idealistický názor a kolik mu ještě zbývalo, aby došel k marxismu, prozrazuje nejvýmluvněji Šaldův citát [..] "dělník třídně uvědomělý má ovšem svou víru, velmi živou a velmi pevnou, víru, že zvítězí v třídním boji a upraví se pak svět po zásadách marxistického komunismu, ale je to víra uhlířská, víra, která má klapky na očích a musí je mít, poněvadž by jinak dělník zoufal o svém zítřku. Je to víra utilitářská, diktovaná zájmy hmotnými." [...]
Ale kdo vlastně byla jeho generace? Z literátů Halas, Seifert, Konrád, Raffel, Biebl, Teige, Weil, z politiků a sociologů Pavel Levit a Ivan Sekanina. Komunisté, mluvící o Fučíkově, rozlišují mezi těmi, kdo "zradil" a kdo zůstal "věrný". Zapomínají však dodat, co kdo zradil a čemu kdo zůstal věrný. Fučíkův nejintimnější přítel byl například slovenský básník Laco Novomeský. Byla doba, kdy ti dva se vyskytovali všude pohromadě jako siamská dvojčata. Není znám z minulosti vzdálené i nedávné ani jeden projev Laca Novomeského, který by byl v zřejmém protikladu s projevy Julia Fučíka. A přece mrtvý Julisu Fučík je dnes hrdina nad hrdiny, kdežto básníka Laca Novomeského čeká soud a po něm šibenice nebo doživotní žalář. [...]
Na Fučíka s obdivem mohou snad myslit ti, kdož ho neznali a kdož se naučili klamat sebe samé. Fučík je hrdina jen v oblasti dobrodružství lidských a politických. Neumřel v nacistickém vězení za velkou myšlenku, protože velkou myšlenku nehlásal. Nezahynul v něm ani velký kritik, ani velký spisovatel, jen pohotový, rafinovaný žurnalista, Fučíkova generace neexistuje, poněvadž Fučík ji nijak nepoznamenal. Vzpomínka na Julia Fučíka je vzpomínka na typické dítě doby. Kdyby byl Fučík opravdu velikán, pak jeho doba by byla zoufale malá."
zdroj: Egon Hostovský "Komunistická modla Julius Fučík a jeho generace" (National Committee for a Free Europe, 1953, 14 s.), dále vyšlo v knize "Trojí samota ve velké zemi: Česká literatura v americkém exilu v letech 1938-1968", Vladimír Papoušek (H+H 2001), s. 177-187. Celý článek v PDF zde
Komentáře
Okomentovat