zdroj: "Walden aneb Život v lesích" Henry David Thoreau (1854, česky 1991) přeložil Josef Schwarz, audiokniha zde (6 x mp3)
"Jitro, které se z celého dne nejsilněji vtiskává do paměti, je hodinou probuzení. Tehdy býváme nejméně ospalí a aspoň na hodinu v nás procitá část naší bytosti, která jinak dnem i nocí podřimuje. Sotva můžeme něco očekávat ode dne, máme-li tomu říkat den, do něhož nás neprobudí náš strážný duch, ale mechanické šťouchance nějakého sluhy, kdy nás nezburcuje naše vlastní obnovená mohoucnost a vnitřní podněty, doprovázené nikoli továrním zvoncem, ale chvějivými tóny nebeské hudby a libou vůní prosycující vzduch – k vyššímu životu, než byl ten, z něhož jsme se pohroužili do spánku; a tak tma přináší své ovoce a je, jak se ukáže, právě tak dobrá jako světlo. Ten, kdo nevěří, že každý den obsahuje i časnější, posvátnější, zářivě jitřní a dosud jím neznesvěcenou hodinu, zříká se života a klesá níž a níž po temnící se cestě. Poté, co smyslové vjemy částečně pominou, duše člověka či spíše její ústrojí načerpávají denně nové síly a jeho duch znovu zkouší, zda je schopen vznešeného života. Všechny významné události, troufám si říci, se odehrávají ráno, v ranním ovzduší.
[...]
Pro toho, jehož svižné, činorodé myšlenky udržují krok se sluncem, je den nepřetržitým jitrem. Nesejde na tom, kolik ukazují hodiny, jak si právě počínají a pracují lidé. Pro mne je ráno, když jsem vzhůru a když ve mně svítá. Mravní obroda začíná v okamžiku, kdy se pokusíme setřást spánek.
[...]
Být probuzený znamená být naživu. Ještě jsem se nesetkal s člověkem, který by byl úplně probuzený. Jak bych se mu mohl podívat do očí?
[...]
Musíme se učit znovu a znovu probouzet a setrvávat v bdělém stavu nikoli pomocí mechanických prostředků, ale nekonečným očekáváním úsvitu, které nás neopouští ani v nejhlubším spánku. Neznám nic povzbudivějšího, než je nepopiratelná lidská způsobilost povznést svůj život vědomým úsilím. Je pěkné, když někdo umí namalovat obraz nebo vytesat sochu a zkrášlovat tak věci kolem nás; ale je mnohem úchvatnější vytesat a vymalovat samotný prostor či ovzduší, skrze něž hledíme na svět, a to v mravním smyslu dokážeme."
s. 82-83
"Odešel jsem do lesů, protože jsem chtěl žít uvědoměle, postavit se čelem k základním skutečnostem života, a vyzkoumat, zda bych se mohl naučit to, čemu mě ţivot má učit, a ne abych teprve až budu umírat, seznal, že jsem vůbec nežil. Nechtěl jsem prožívat něco, co není život – vždyť žít je tak nádherné! A také jsem nechtěl trpně se odevzdávat osudu, ledaže by to bylo naprosto nezbytné. Chtěl jsem se co nejhlouběji ponořit do života, vysát jej až k samé jeho dřeni"
s. 84
"Bůh sám se svrchovaně projevuje v přítomném okamžiku, a v průběhu dlouhých věků nebude o nic božštější. A my budeme mocni vůbec jen pochopit, co je vznešené a ušlechtilé, jedině tak, že nepřestajně budeme nasávat a do sebe vstřebávat skutečnost, která nás obklopuje."
s. 89
Komentáře
Okomentovat