foto: František Hudeček (grafik, ilustrátor a malíř, člen Skupiny 42), více zde
"Měj vždy na paměti, abys chudým poskytoval takovou pomoc, jakou nejvíc potřebují, i když je tvůj příklad zdaleka nespasí. Dáváš-li peníze, vydej s nimi i něco ze sebe, a ne abys jim je pouze předhazoval. Někdy se dopouštíme prapodivných omylů. Často takový chuďas netrpí ani tak zimou a hladem – je spíš jen špinavý, otrhaný a otupělý. Ale do jisté míry si v tom i libuje, nepociťuje to jen jako svůj nešťastný úděl. Když mu dáte peníze, patrně si za ně koupí další hadry. Bývalo mi líto nemotorných irských nádeníků, kteří na rybníce sekali led v takových nuzných, rozedraných svršcích, zatímco jsem se já v poněkud úhlednějším, módnějším úboru třásl zimou. Ale pak se jeden z nich, když za třeskutého mrazu sklouzl do vody, přišel ke mně ohřát, a než se dostal až na kůži, stáhl ze sebe troje kalhoty a dva páry punčoch, to všechno sice značně špinavé a rozdrbané, ale stejně si mohl dovolit odmítnout svrchní šatstvo, které jsem mu nabídl – vždyť měl tolik ošacení spodního! Ta koupel byla přesně to, co potřeboval. Potom jsem se začal litovat a napadlo mě, že by bylo větší dobrodiní, kdyby mě někdo obdaroval třeba flanelovou košilí, než jeho celým skladem levné konfekce. Člověk oseká tisíc větví zla, než udeří na jeho kořen, a možná že ten, kdo vynakládá nejvíc času i peněz na chudobné, přispívá svým způsobem života nejvíc k té mizérii, kterou se marně snaží zmírnit."
zdroj: "Walden aneb Život v lesích" Henry David Thoreau (1854, česky 1991) přeložil Josef Schwarz, s. 69-70
* * *
"Byl jsem až příliš často svědkem, jak se dal soucit nepravou cestou. Ale my, kdo vládneme lidem, jsme se naučili zpytovat jejich srdce a věnovat pozornost jen tomu, co si ji opravdu zaslouží. Odmítám cítit lítost nad okázalými bolestmi, jež trápí srdce žen, a stejně tak nad umírajícími, a stejně tak nad mrtvými. A vím proč.
V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem pro ně ranhojiče a nakupoval balzámy. Karavany mi přivážely z jednoho ostrova zlaté masti, po nichž kůže znovu přirůstá k masu. To vše až do dne, kdy jsem pochopil, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu, kdy jsem je přistihl, jak se škrábou a pomazávají lejnem, jako by hnojili zemi, aby z ní vydobyli purpurový květ. Chlubili se jeden druhému svou hnilobou, byli pyšní na almužny, které dostali, neboť ten, kdo vydělal nejvíc, připadal sám sobě jako velekněz vystavující tu nejkrásnější modlu. Pokud svolili poradit se s mým lékařem, pak jen v naději, že ho ohromí morovým zápachem a velikostí svého vředu. Mávali svými pahýly, aby si vydobyli místo na světě. A přijímali léčbu jako poctu, polichoceně si nechávali čistit a omývat údy, ale sotvaže nemoc zmizela, připadali si náhle bezvýznamní a jaksi zbyteční, neboť už svým tělem nic neživili. A první jejich starostí bylo vzkřísit znovu vřed, který z nich žil. A vyšňořeni opět nemocí, vítězoslavní a marniví, vraceli se s miskou v ruce zpátky na cestu karavan, aby tu ve jménu svého nečistého boha vydírali pocestné."
Antoine de Saint-Exupéry "Citadela"
Z franc. orig. přel. Věra Dvořáková (Vyšehrad, 1975)
Originální název: Citadelle, 1948
Komentáře
Okomentovat