"O něco dál je na téže ulici muzeum, které bylo kdysi rodinným domem a dosud v sobě má cosi domáckého, pokud si lze představit lidi tak sebevědomé, že by bydleli mezi stěnami obsypanými uměleckými díly, obědvali z mís od Celliniho a potom spokojeně skládali své údy na nábytek, na němž lpí krev impérií. Jednou se tak sebejistí lidé našli a jeden z nich jsem byl tenkrát já, protože s ženou, kterou jsem tam přivedl, jsme se neskonale milovali. Zašli jsme tam po milování, ke kterému jsme se chtěli zase vrátit, a muzeum, navštívené mezi vypařením touhy a její novou kondenzací, bylo jako most, jehož oba konce se ztrácejí v mlze – jeho zavěšení je zázrakem, jeho účel si pamatuje pouze šumící proud, protékající kdesi ve strži pod ním.
Byli jsme bez domova, a tady jsme našli domov, který nás byl hoden. Vypadali jsme jako hostitelé; nebylo to přece poprvé, co jsme šlapali po těch perských kobercích, co jsme odhadovali cenu amfory, kterou bychom rádi koupili, co jsme debatovali o umístění mramorového stolku, jehož žilkování se pěnilo jako tichý akvamarínový příboj. Ta žena měla cit spíše dekoratérský než uměnovědný a její zásluhou se mi v nábytku otevřel svět zlacených volut, leštěných materiálů, hlazených povrchů, pracně inkrustovaných dýh, lakovaných linií a křivek, láskyplně vyřezaných muži, jejichž ruce pronásledovala vzpomínka na ženy. Vedle mě šustilo její tělo, které jsem viděl spát na matraci, a šaty se na něm zdály zbytečným přepychem, přehnanou extravagancí, navršenou na něco, co bylo – tak jako muzeum – už stejně k nezaplacení a zároveň zadarmo.
Procházeli jsme jeden pokoj za druhým a všechny si je přivlastňovali. Utkvělý pohled nebo společný úsměv stačil, aby nám zajistil náš nárok. V jedné chvíli řekla o skříni, na níž byli namalováni chlapečtí cherubíni podle Bouchera, že jí připadá strašně „vábivá“. To jediné slovo, vyslovené s ustaraně nakrčeným čelem, mě potěšilo tak jako první mnohoslabičné slovo vyslovené malou dcerou. V tomto muzeu jsem byl průvodcem spíš já; uměl jsem pojmenovat různé styly a hodnotit je. Její zamlklost nebyla uzavřeností, ale očekáváním; byla otevřena právě tak dokořán jako muzeum a prolínala se s ním. Když jsme procházeli kolem tmavorudého závěsu, její podobně červené letní šaty bez ramínek s ním splynuly a proměnily jí hlavu a ramena v bystu. Materiály v každé té přeplněné místnosti jí spiklenecky lichotily, barevnými stíny odhalovaly plachou stavbu jejího obličeje, skvostnou strukturou zdůrazňovaly její skromnou pleť. Má vzpomínka na to, jak vypadá ve spánku, zhebčila ostrý povrch jejího bdění. Žena, kterou jsem dokonale probádal, a muzeum, které jsem si dokonale přisvojil; pro tuto průzračnou prodlevu – podobnou chviličce, kdy vlna zprůsvitní mezi vzepětím a pádem – jsem zašel až k mezím nezbadatelnosti. Nedovedl jsem si představit, že bych z této hranice ustoupil.
Naposled jsem tu ženu viděl v jiném muzeu, kde byla zaměstnána. Našel jsem ji v malé místnosti obložené bledými knihami a časopisy, a když ke mně překvapeně zvedla obličej, byl také bledý. Prováděla mě po chodbách a ukazovala mi nábytek, který katalogizovala. Když jsme došli do poslední komnaty jejího hájemství a skončila svou veselou, celkem věcnou přednášku, zeptala se mě: „Proč jsi přišel? Abys mě trápil?“
„Nechci tě trápit. Chtěl jsem se podívat, jestli jsi v pořádku.“
„Naprosto. Williame, prosím tě. Jestli mě máš ještě trochu rád, přej mi klid. A nechoď mě dráždit.“
„Promiň. Já v tom žádné dráždění nevidím.“
Brada jí zrudla a víčka zrůžověla, jak se jí do očí draly slzy. Těla nás bolela touhou po vzájemné útěše, ale každou chvíli se mohl někdo do místnosti zatoulat – nějaký profesor, nějaká jeptiška. „Víš,“ řekla, „my jsme k sobě opravdu patřili.“ Vzlyk jí sklonil hlavu a odrazil se od leštěného dřeva kolem.
„Já vím. Já to vím.“
Podívala se na mě s nejasným hněvem v očích. „Tak proč –?“
Pokrčil jsem rameny. „Zbabělost. Moje věčné obavy. Smysl pro povinnost. Nevím. Nemůžu jí to udělat. Zatím ne.“
„Zatím ne,“ řekla. „Tvoje stará písnička, viď? Stará písnička, kterou jsi mi nikdy nepřestal zpívat.“
„Byla bys raději, kdybych zpíval Nikdy? To by bylo po písničce hned.“
Dvěma pečlivými hmaty, jako by si modelovala obličej, si setřela slzy zpod očí. „Je to moje chyba. Moje chyba, že jsem se do tebe zamilovala. Vlastně to vůči tobě nebylo fér.“
„Pojďme,“ řekl jsem.
Slepí k veškeré kráse, procházeli jsme sály plnými obrazů a soch a váz. Zleva bylo slyšet šplouchání neviditelné fontány. Dveřmi jsem zahlédl stále pyšnou, bezhlavou sfingu s leskem na širokých prsou.
„Ne, je to moje chyba,“ řekl jsem. „Neměl jsem právo tě milovat. V mé situaci. Ostatně situace mi nepřála nikdy.“ Najednou měla drzý pohled a pihy jí dětsky poskočily, protože se na mě zazubila, jako by mě chtěla potěšit.
Ale to, co říkala, potěšující nebylo. „Nikomu jinému už to neudělej.“
„Děvenko, nikdo jiný není. Jen ty. Nemáš ponětí, jak jsi krásná.“
„Tenkrát jsi dokázal, že jsem tomu začala věřit. Jsem ti za to vděčná.“
„A za nic jiného?“
„Och, za spoustu věcí, vážně. Dostals mě do muzea.“
„Ty jsi sem šla, abys mi udělala radost?“
„Ano.“
„Bože, to je strašné, když člověk miluje, co nemůže mít. Možná to právě proto miluje.“
„To sotva. U tebe to tak asi je. Ale ne u každého.“
„Třeba si tě najde někdo jiný.“
„Ne. To jsi mohl jen ty. Viděls ve mně něco, co nikdy nikdo neviděl. Sama jsem nevěděla, že to v sobě nám. Jestli nechceš vidět, jak brečím, tak už jdi.“
Rozešli jsme se a sestupoval jsem po mramorových schodech. Než jsem proklopýtal otáčecími dveřmi, ohlédl jsem se a došlo mi, že nic není v muzeích tak nádherné jako jejich vchody – náhlý oblouk, ladné římsy, nehybný vrátný v uniformě jako vtipně převlečený archanděl, široké schody, které vedou k napjatě ztichlým pokladům, jen nebesa vědí jakým. A zdálo se mi, že jsem teď odsouzen, abych při pátrání po jasu, který za mnou pohasl, vstupoval do dalších a dalších muzei, a abych byl pokaždé o něco víc nadšen novým vchodem a o něco rychleji rozčarován známými věcmi za ním.
Komentáře
Okomentovat