Dívka, která se měla stát mou ženou, stála na vršku kamenného schodiště, po kterém jsem vystupoval. Třebaže bylo mrazivo a na kameni ulpívaly škraloupy sněhu, měla na nohou prodřené kecky, ze kterých se jí klubaly prsty, a kouřila. Od úst jí odlétaly strašidelné poryvy kouře a zmrzlé páry, a jak se tyčila před žlábkovým pilířem, vypadala jako bělolící kněžka obětující se pro větší slávu tabáku. „Není ti zima na nohy?“ zeptal jsem se jí.
„Trochu. To nevadí.“
„Jsi stoik.“
„Možná jsem masochistka.“
„Kdo není?“
Na to neodpověděla. Řekl jsem něco divného?
Zapálil jsem si cigaretu, přestože mě syrový vzduch škrábal v krku, a zeptal jsem se: „Nechodíš na středověký umění? Sedáváš vpředu.“
„Jo. Ty vzadu?“
„Radši vzadu. Jako hlavní obor dělám historii.“
„A tohle je tvůj první seminář na dějinách umění?“
„Jo. Začíná v takovou fajn hodinu. Když už je pozdě na svačinu a brzo na oběd. Snažím se flákat jako starej mazák.“
„A daří se ti to?“
„Ani ne. Když mi teče do bot, šprtám.“
„Jak se ti seminář líbí?“
„Děsně. Je to jako jít po ránu do kina, což je moje představa o hříchu.“
„Máš zvláštní nápady.“
„Nemám. Jen samý konvenční. Nikdy by mě například nenapadlo stát ve sněhu s holejma nohama.“
„Tak holý zas nejsou.“
Přesto jsem je toužil pohladit, nějak je potěšit. V té dívce, v tom bledém stvořeníčku z univerzitního muzea, bylo cosi uhýbavého, co mě přitahovalo. Cítil jsem, že je v ní jakási smutná prázdnota, do které musím otisknout své jméno. V muzeu jsem se od ní nehnul. Byla tam, jak už v muzeích bývá, docela intimní atmosféra. [...]
Pamatuju se, jak jsem se za ní plížil kolem jedné hlavice z Avignonu; zobrazovala Samsona a jeho skutky. Na jedné straně odcházel od bran Gázy, ale už za rohem mu mohutná hlava zemdlela v klíně Dalily, která mu neobratně odřezávala vlasy. O této hlavici jsme si měli připravit referát, a když jsem si zkoušel svou interpretaci, snaživě obšírnou a provázenou mnoha vzrušenými gesty, dívka řekla zamyšleně: „Vidíš tam toho až moc, ne?“
Ruce mi ztuhly a pomalu, zahanbeně klesly; terminologie kunsthistorického rozboru pro mě byla nová, a vlastně jsem ani příliš nevěřil, že by negramotný kameník z polobarbarské Evropy mohl být tak esteticky rafinovaný jako já. „Co v tom vidíš ty?“ zeptal jsem se v sebeobraně.
„Moc ne,“ řekla. „Divím se, že nám zadali zrovna tohle. Taková sláva to zas není. Řekla bych, že hlavice z Cluny jsou hezčí.“
Vzrušovalo mě, že mluví s takovou ledabylou zasvěceností. Studovala dějiny umění jako hlavní obor, a v jistém smyslu si muzeum přisvojila, ovládla všechny tyto nestárnoucí skvosty, takže když se jí zmocním, budou také moje. Tehdy jsem v ní viděl něco jako strážkyni u brány.
Jednou jsem ji doprovázel, když jela do Bostonu, aby si v souvislosti s jiným seminářem, na který chodila, prohlédla starou atickou sfingu. Ta se jí líbila, i když to bylo jen bezhlavé, okřídlené tělo z bílého mramoru, velmi jednoduché, strnule sedící na zadních a blýskající širokou hrudí pod rýhami stylizovaných pér. Ukázala mi esovitou křivku jejího těla, opakovanou v ocase a pravděpodobně také ve zmizelé hlavě.
„To je ale pyšná soška, co?“ osmělil jsem se, abych za ní nějak proklouzl do nebe ledabylých soudů. A znovu jako bych řekl něco divného.
„Mně se líbí,“ řekla stroze, s umíněně nakrčenými rty a vábnou prázdnotou v očích.
Venku vládla zima a stromy středověce klenuly jeden šedý oblouk přes druhý. Chodili jsme a chodili a nějakou dobu bylo naším jediným společným přístřeším muzeum. Moje námluvy pokročily, horlivě jsme si povídali; po dětství plném zlobného mlčení a bázlivých předtuch jsem se musel vymluvit. Uměla naslouchat. Byla jako místnost s vázami: vejdeš a jakési neurčité, klidné očekávání, které cítíš ve vzduchu, ti dodá sebejistotu. Vidím ji, jak sedí na široké studené balustrádě, která vedla ve výšce prvního poschodí kolem dvora. Za její hlavou svítily dlažební kameny, jako by bylo po dešti, a Jaro v širokém klobouku bylo barokně zkresleno nezvyklou perspektivou. Dostal jsem z té výšky strach; jako by má dívka balancovala nad propastí. Slyšel jsem, jak ji volá hlubina prázdnoty, jak ji volá ode mě, tak povídavého. Bylo v ní cosi mlčenlivého a vzdáleného a promluvilo to jen jedenkrát, když jsme jednou leželi celý večer vedle sebe a pak mi řekla klidně: „Víš, že tě ještě nemiluju.“
Pochopil jsem to jako výzvu, i když to možná myslela jako propustku.
zdroj: "Milenci a manželé" John Updike (Odeon, 1984), ukázka z povídky "Muzea a ženy",
překlad Antonín Přidal, s. 194-197
Komentáře
Okomentovat