Jeho žena byla plavá, s bledými řasami a vlasy, ve kterých se po mytí rozsvěcovala červenavá světélka. Jeho milenka byla černobílá jako perokresba: její prsy ho vždycky šokovaly svou elektrickou, hedvábnou bledostí a kontrastem s tmavými bradavkami a jejich dvorci. V létě měla snědou kůži; jeho žena pihovatou. Jeho žena uvažovala jemněji, ale jeho milenka, protože víc trpěla, věděla víc věcí, které nevěděl. Jejich odlišnost nebyla jednoduchá. Rukopis jeho ženy, vyvinutý z tiskacího písma, kterému ji učili na experimentální škole, byl pravidelný, ale často nečitelný; písmo té druhé, s chvatným stenografickým sklonem, bylo vždycky zřetelné, dokonce i ve zmatených větách. Když vnikal do své ženy, otvírala se pod ním jako děsivá vlhká prázdnota; jeho milenka byla naopak suchá a úzká, tak úzká, že první pohyby bolely. Když teď jeho žena zjistila, že stojí nad propastí, upnula se k němu s vášnivostí, která by jeho milence připadala nestoudná.
V skrytu duše pocítil úlevu pokaždé, když minul den, aniž mu bylo vnuceno milování; v zajetí mezi dvěma víry mu ke spokojenosti stačilo slyšet a vidět plačící ženy. Jeho milenka plakala velkolepě: tvář jí s úžasnou rychlostí roztála, z úst se jí setřel všechen tvar, toporně se na něj skácela a smáčela mu hrdlo vyčítavými vzlyky. Kdežto jeho žena plakala jako zázračná ikona, s nehnutou tváří zalévanou slzami a tak tiše, že když spolu v noci leželi v posteli, musel se jí ptát: „Ty pláčeš?“ Tam a zpět, tam a zpět, kmitalo mu mezi nimi srdce jako bolavá pěst, a kmitání nabylo na síle, když se k sobě oba póly přiblížily a žádaly, aby se mezi nimi rozhodl. Sám jim to přiblížení umožnil, nechal svou ženu, aby se všechno dověděla, a nechal svou milenku, aby se dověděla, že jeho žena ví, v naději, že tak splynou a odhalí mu, že jsou vlastně jedna žena, takže se nebude muset rozhodnout, nebude muset volit. Přepočítal se. Ačkoli je sblížil natolik, že jedna cítila v jeho objetí parfém té druhé, každá z nich byla pak ještě zběsileji sebou.
V skrytu duše pocítil úlevu pokaždé, když minul den, aniž mu bylo vnuceno milování; v zajetí mezi dvěma víry mu ke spokojenosti stačilo slyšet a vidět plačící ženy. Jeho milenka plakala velkolepě: tvář jí s úžasnou rychlostí roztála, z úst se jí setřel všechen tvar, toporně se na něj skácela a smáčela mu hrdlo vyčítavými vzlyky. Kdežto jeho žena plakala jako zázračná ikona, s nehnutou tváří zalévanou slzami a tak tiše, že když spolu v noci leželi v posteli, musel se jí ptát: „Ty pláčeš?“ Tam a zpět, tam a zpět, kmitalo mu mezi nimi srdce jako bolavá pěst, a kmitání nabylo na síle, když se k sobě oba póly přiblížily a žádaly, aby se mezi nimi rozhodl. Sám jim to přiblížení umožnil, nechal svou ženu, aby se všechno dověděla, a nechal svou milenku, aby se dověděla, že jeho žena ví, v naději, že tak splynou a odhalí mu, že jsou vlastně jedna žena, takže se nebude muset rozhodnout, nebude muset volit. Přepočítal se. Ačkoli je sblížil natolik, že jedna cítila v jeho objetí parfém té druhé, každá z nich byla pak ještě zběsileji sebou.
(Nekrytý král, ale není ho kam dát.) Jak zvážit jejich nároky a práva? Výčet byl zcela jednostranný. Rozvážnost, slušnost, soucit – věci nijak lehké – patřily ke strážkyni jeho dětí a domova; o ty by přišel. Přišel by o chátrající ulici, kde se mu líbí, o letní večery, kdy se vrtá v záhonech salátu, o kurážný stisk, s jakým mu přilne k ruce dlaň starší dcery, když vcházejí do prodejny nanuků, o knihy a grafiky a desky a kusy nábytku nahromaděné za deset let, o sklep se stolařským nářadím, o mansardu plnou starých časopisů. A zároveň by přišel o sebeúctu, protože opustit své děti a ženu, která mu téměř bez jediné výčitky či hádky dala své mládí, to se prostě nedělá. Byl syn rodičů, kteří kvůli němu zůstali spolu. Kdyby se ta rovná čára jednou přetrhla, nic už ji nedá dohromady.
zdroj: "Milenci a manželé" John Updike (Odeon, 1984), ukázka z povídky "Solitér",
překlad Antonín Přidal, s. 1229
Komentáře
Okomentovat