"Ale čas od času se objeví román, který otvírá nový svět, a ne tím, že by odhaloval cosi neznámého, ale tím, že odhaluje, co je důvěrně známé. [...] Ale jakého druhu je ta zkušenost? Jakého druhu jsou ty lidské bytosti? Miller píše o člověku z ulice a je mimochodem poněkud škoda, že to je zrovna ulice plná bordelů. To je trest za opuštění rodné země. Člověk musí přenést své kořeny do mělčí půdy. Exil je patrně škodlivější pro romanopisce než pro malíře, nebo dokonce i básníka, protože spisovatel tím ztratí kontakt s životem naplněným prací a zúží svůj pohled na ulici, kavárnu, kostel, bordel a ateliér. V Millerových knihách čtete o lidech, kteří tráví život jako emigranti, o lidech, kteří pijí, mluví, meditují a smilní, ne o lidech, kteří pracují, žení se a vychovávají děti. [...] Stojí za povšimnutí, že Obratník Raka nenapsal mladík. Když román vyšel, bylo Millerovi už přes čtyřicet, a třebaže od té doby napsal tři nebo čtyři další knihy, je zřejmé, že s tou první žil dlouhá léta. Je to jedna z těch knih, jež pomalu dozrávají v chudobě a anonymitě, napsaná člověkem, který ví, o co mu jde, a je tudíž schopen počkat. [...] Cesta do hlubin noci je kniha, která má určitý záměr, a tím záměrem je protest proti hrůze a nesmyslnosti moderního života – a vlastně života vůbec. Je to výkřik nesnesitelného zhnusení, hlas z žumpy. Obratník Raka je téměř přesný opak. Je to tak neobvyklá kniha, že nám připadá skoro jako anomálie, ale je to kniha šťastného člověka. [...] Po létech strávených životem lumpenproletariátu, o hladu, po tulácku, ve špíně, v neúspěchu, po nocích pod širým nebem, po bitvách s přistěhovaleckými úředníky, po nekonečných zápasech o trošku peněz, Miller zjišťuje, že ho to baví. Nachází zalíbení přesně v těch stránkách života, které naplňují Célinea hrůzou. Nejenže neprotestuje, ale dokonce je přijímá. [...]
Uvnitř velryby [o knize Obratník Raka od Henryho Millera]
11. března 1940
* * *
"Vždycky tu čeká nějaký nový tyran, aby převzal moc od toho starého – většinou ne tak špatný, ale přesto pořád tyran. Z toho plyne, že lze obhajovat dvě hlediska. Jedno zní: Jak můžete zlepšit lidskou povahu, dokud nezměníte systém? A druhé: Jakou má cenu měnit systém, když dříve nezměníte lidskou povahu? Různí jedinci si vybírají to či ono a hlediska se patrně střídají i v čase. Moralista a revolucionář neustále podvrací jeden druhého. Marx odpálil sto tun dynamitu pod pozicí moralistů a v naší době ta rána ještě doznívá. Ale už teď někde pracují sapéři a chystají nový dynamit, aby odpálili na Měsíc Marxe. Pak se Marx, nebo někdo podobný, vrátí s dalším dynamitem, a tak jde ten proces dál až do konce..." [...]
"Z Dickense se nemůžete moc poučit, leda velice nepřímo. A když vyslovíme tohle, téměř okamžitě nás napadají velcí ruští romanopisci 19. století. [...] Není to tím, že je talentovanější, nebo koneckonců inteligentnější. Je to proto, že píše o lidech, kteří rostou. Jeho postavy bojují o to, aby vytvořily svou duši, kdežto Dickensovy jsou už hotové a dokonalé. Podle mého názoru jsou Dickensovy postavy přítomny mnohem častěji a daleko živěji než postavy Tolstého, ale vždycky v tom jednom neměnném postoji, jako obrazy či kusy nábytku." [...] tvořit můžete jen tehdy, když vám věci nejsou lhostejné. [...] Vtip, který stojí za zasmání, má vždycky za sebou myšlenku, a obvykle podvratnou myšlenku. Dickens je schopen být stále legrační, protože se bouří proti autoritě, a nějaká autorita k zasmání se vždycky najde. Vždycky je tu místo pro přídavek. Jeho radikalismus je velice vágního druhu, a přece člověk ví, že v něm je. To je rozdíl mezi moralistou a politikem. [...] Když člověk čte silně individuální dílo, má dojem, že někde za tou stránkou vidí tvář, ... To, co člověk vidí, je tvář, kterou by ten spisovatel měl mít."
Charles Dickens
11. března 1940
* * *
"nejvíc mě asi překvapilo to, jak málo je skutečných milovníků knih. Náš obchod měl nebývale zajímavou nabídku, a přesto sotva desetina našich zákazníků byla schopna odlišit dobrou knihu od špatné. Snobští sběratelé prvních vydání přicházeli častěji než milovníci literatury, ale ještě častějšími návštěvníky byli studenti z Orientu, kteří smlouvali o cenách levných učebnic, a vůbec nejhojnější byly ženy, které nevědí, co přesně chtějí, ale hledají dárek k narozeninám pro synovce. [...] a jiná milá stařenka, která roku 1897 četla moc hezkou knížku, a zajímalo by ji, jestli by se tu nenašla. Bohužel si nevzpomíná ani na titul, ani na jméno autora nebo o čem ta knížka byla, jediné, co si pamatuje, je, že měla červené desky. [...] Ve městě, jako je Londýn, neustále chodí po ulicích spousty bláznů, ne zcela zralých pro ústav, a tak nějak tíhnou ke knihkupectvím, protože knihkupectví je jedním z těch mála obchodů, kde se můžete poflakovat dlouhou dobu, aniž utratíte nějaké peníze. [...]
Také jsme prodávali horoskopy za šest pencí, které sestavoval nějaký člověk, jenž o sobě tvrdil, že předpověděl zemětřesení v Japonsku. Prodávaly se v zalepených obálkách a já sám jsem nikdy žádnou z nich neotevřel, ale lidé, kteří si je kupovali, se často vraceli, aby nám pověděli, jak „pravdivý“ ten jejich horoskop byl. (Jakýkoli horoskop se nepochybně jeví „pravdivý“, když vám říká, že jste přitažlivý pro druhé pohlaví a vaší největší chybou je štědrost.) [...]
V knihovně vidíte skutečný vkus lidí, ne to, co předstírají, a překvapí vás, jak „klasičtí“ angličtí romanopisci naprosto vyšli z módy. [...] V knihkupectví na člověka v zimě zpravidla doléhá strašný chlad, protože kdyby tam bylo teplo, výlohy by se zamlžily – a z výkladních skříní knihkupec žije. A z knížek je víc prachu, a horšího než z jakýchkoli jiných předmětů, které byly zatím vynalezeny. Navíc na deskách knih jako by s oblibou umíraly masařky. Ale skutečným důvodem, proč bych nerad celý život prodával knihy, je, že po dobu, co jsem to dělal, jsem přestal mít knihy rád. Knihkupec musí o knihách lhát, a z toho vzniká jeho nechuť.[...] Už mě neláká sladký pach zažloutlého papíru. Budí ve mně představu paranoidních zákazníků a mrtvých masařek."
Vzpomínky na knihkupectví
Fortnightly, listopad 1936
* * *
"Křesťanský postoj k smrti nevyznívá tak, že je to něco, co je třeba vítat, či něco, čemu je třeba se postavit se stoickou lhostejností, nebo že je to něco, čemu se má člověk vyhýbat, dokud to jen jde – ale že je to cosi hluboce tragického, čím si člověk musí projít. Soudil bych, že kdyby křesťanovi nabídli možnost věčného života na Zemi, odmítl by ji, ale přesto by dál pociťoval smrt jako hluboce smutnou záležitost."
Význam básně
Vysíláno 14. května 1941; The Listener, 12. června 1941
zdroj:
George Orwell "Lev a jednorožec: Eseje I. (1928–1941)"
Originální název: Essays
Vydáno: 2013, Argo
Překlad: Kateřina Hilská
Počet stran: 472
Komentáře
Okomentovat