Jan Hanč o Bohu, víře a morálce (dopisy bratrovi z ledna 1942)

 


"...moje melancholie nepramení z nějakého sebepodceňování, nýbrž pouze a jedině z toho, že až příliš dobře vidím. Zpočátku jsem to všechno jenom tušil, teď začíná dostávat ve mně nějakou formu a čím dál se mohu spíše vyjádřit, co si tak o životě kolem sebe myslím. Také je jisté, jestli mě potkalo nějaké štěstí v životě, tedy je to to, že jsem se po různých událostech dovedl konečně odpoutat od toho, co mi křivilo moje myšlení a co ze mne dělalo blba nejen v očích druhých, ale i vlastních, a co mi šlo nejvíc na nervy. Člověk by byl ve stavu následkem svého libida udělal tu největší kravinu, kterou by se zkřivil celý život...."

"Jaký skutečný mír Ti může přinést vynalezení nějakého vynálezu, vyjádření něčeho v tónech, slovech, hmotě, barvě? Jakmile toho dosáhneš, musíš se štvát za dalším. Uspokojení můžeš najít dočasně v oné době, kdy hledáš a kdy se Ti podaří zaměstnat a koncentrovat svou mysl na určitý bod, ku kterému se chceš dostat. V lásce je tomu vlastně stejně. To, po čem lidi (a našinec snad také) prahnou, je onen čas, kdy jsi ještě úplně nezískal, kdy jsi nedosáhl onoho definitivního bodu, který jsi chtěl, ale jakmile jej máš, tj. oženíš se a to, co jsi myslel, že bude Tvé konečné a trvalé štěstí, tj. dlíti stále v přítomnosti milované osoby a nedat se o tuto společnost ani časem, ani druhými lidmi olupovat, dříve nebo později odpadává Tvůj zájem o tu věc a v srdci Ti hlodá červ najít (třeba podvědomě) opět nějaký podnět, aby se Ti srdce dovedlo rozbušit oním podivným opojivým tlukotem, který jsi kdysi cítil, a dnes jej nemáš."

"Člověk touží po tom, aby s druhým, kterého hledá a nenalézá, byl jedna duše, jedna vášeň, jedno tělo, jeden cit a jeden rozum."

"A teď přicházím opět k bodu "víry" [...] Tedy aplikuji víru na svůj dnešní život a pouze prozatím na něj. Tvrdím totiž, že víra a zásada jsou jediná vnitřní morálka a pevný bod, kterého se můžeš v životě zachytit. [...] Víra totiž, Tvoje vlastní víra Ti jasně říká, co máš a co nemáš činit. Je to v zásadách křesťanství příliš jasně řečeno. Nedívej se přitom na náboženství, které bylo často falešným výkladem křesťanské víry strhnuto k strašným omylům. [...] Neexistuje, alespoň tedy pro mne, nic jasnějšího a morálnějšího. Morálka je víc, nežli se dneska předpokládá, a řekl bych ani tak ne morálka druhých, jako čistě vnitřní morálka sebe samého. Nedá se to prostě nahradit něčím jiným. Každý mi namítne: vždyť je přeci tolik jiných věr, mimo křesťanství, a nemáš práva říkat, že by byly nemorální. Nevím, prozatím jsme je nečetl ani nestudoval, ale jsem šťasten, že právě my máme takové normy dané životem Krista [mír s ním], a pochybuji, že by mě mohlo zviklat učení některé jiné. A kromě toho: Neodsuzuji druhé lidi jiných věr, poněvadž hledám cestu svou a nikoliv druhých. Není to sobectví, poněvadž máš-li někomu ukazovat cestu, musíš ji nejprve tak trochu znát sám. A kolik lidí na světě ukazuje dnes cestu, ačkoliv o ní nepřemýšlí, a ukazuje cestu, kterou nutí druhé se brát..."

"Pochybuji o tom, že zatížen dědičným hříchem se z ní nikdy neuchýlím, a třebas za jediný den stokrát, a že vznešenost nových myšlenek na tuto cestu nebude až do smrti ničena úzkostí mých smyslů. Ale stejně jsem přesvědčen, že si to musím neustále uvědomovat, že se musím přibližovat tomu, co chci, a opravdu pokorně prosit, bez jakékoliv pýchy v srdci, aby se mi jednou nezamlžil zrak a neztratil z očí, jako se venkoncem ve světě pořád děje. ta cesta je pro mně víra, poněvadž má nejvznešenější ideu, kterou jsem poznal, a to je idea dobra. [...] Víra je por mne proto krásná a nejcennější ze všeho, že je nejušlechtilejší věc z našeho myšlení, je nejneproniknutelnější a nejstálejší a nejabsolutnější věcí, kterou vidím na světě. Nelze se o ní bavit jako o vědě, o umění, je možná jediná alternativa: Buďto věřit, nebo nevěřit. [J]de mi o to, aplikovat ideály vyslovené vírou. Je to život citový, poněvadž rozum před tím zůstává stát, ale poněvadž cit považuji za víc než rozum, nikterak mi to nevadí. Dávat přednost rozumu před citem považuji za pýchu, která se může v životě strašně rychle zlomit. Mám proti pyšným lidem vrozenou nedůvěru. Nejde o to, vzdát se naprosto svého rozumu. Bal nám dán a je nutno jej používat, ale rozhodně ne dělat z něj modlu a nejvyššího monarchu nad sebou samým."

"Člověk se může stát skeptikem, k čemuž nutí dennodenní praxe. Nemá-li přitom víry, stává se podle mého názoru troskou. Kdo věří, nemůže být bezutěšencem. Protože věří, že život by byl opravdový, kdyby byl takový, jak bylo psáno. Není opium ani slabošství. Mohl být takový Masaryk slabochem, když hlásal morálku? Mně to osobně připadá všechno jako duševní hygiena, které se musíš podrobit, nechceš-li chodit uvnitř úplně zanedbaný."

"Mám tisíce důvodů, abych věřil. Stačí si uvědomit naprostou nepochopitelnost a pomíjejícnost všeho na světě, aby člověka přešla pýcha a věřil. Jsou-li lidé, kteří věří, že se jednou budou dělat děti ve zkumavkách, rozum se bude třít z různých buněk v lékárnách a cit se bude prodávat u hokynářů jako Ilsa, je mi lhostejné. Je možné, že se něco z toho může uskutečnit, ale vždy bude člověk papír, který je zatížen něčím jiným, o čem se nikdy nedozví, odkud přišel. Nejsem vitalista, a proto nevěřím životu. Žiji jej a snažím se nebýt ani svině, ani příliš pyšný na to, že jsem."

"Proč lidé, kteří těžce stůňou nebo jsou ve smrtelném nebezpečí, věří? Já vím, řekneš strach a slabošství atd. Já říkám - uvědomění, jakej seš prt i se svými vědomostmi, ocitneš-li se tváří v tvář tomu, čemu se říká smrt. Opravdu věřící lidé umírají snáze. Lpí více na tom, být dobrý a pod Boží ochranou nežli na rozumu, dětech, hmotě atd. [...] Věří-li, je stále s Bohem, až do posledního vydechnutí. Nevěří-li, je pořád sám, i kdyby byl ve společnosti nejduchaplnějších lidí. Poněvadž Bůh nepomíjí, pouze my."

"Tedy je nejlíp vůbec o nic se nesnažit a žít v naprosté nevědomosti? Nikoliv, sám bych byl nejraději lékařem než obchodníkem, ale jde o to, dovést se sám v sobě docela beze studu sklonit před autoritou, kterou nazýváme Bohem. A řekneš - proč? A tady končí naše debata. Bůh je něco, o čem nejde debatovat. V tom je ten celý rozdíl mezi věřícími a nevěřícími. Boha musíš vycítit sám, nikdo Tě k němu nemůže přivést jako k umění, práci atd. Musí v tobě samotném vykvést ten pocit a není možné Ti jej naočkovat. O Bohu nelze vést vzrušené debaty, jsem přesvědčen, že proto je skryt a naprosto nedosažitelný nám všem, abychom ho museli hledat, a již tímto hledáním a naprosto odevzdanou vírou v něho povznesli se nad to, co nás v běžném světě tolik trápí. [...] Poznal jsem, že nic na světě nemá smysl kromě Boha. Boha ctím proto, že mi ukazuje nejen naprostou beznadějnost všeho ostatního, ale že mi též dává normy, jak žít, aby mi ten život byl snesitelný. Pojmu vesmír nevěřím, jakožto jediné instanci nepomíjivé proto, že ukazuje nekonečno a beznaděj, ale ničím mne z ní nevyvádí a nedává mi naději, bez které nelze žít. je to pýcha, to nelze nijak jinak nazvat, řekne-li člověk sám o sobě, že nic nepotřebuje, že mu stačí, že existuje, to jest. Člověk je třtina větrem se klátící [ale] přijde na to konečně vždycky sám, že není nic, a nedovede vystačit sám se sebou. Pascal říkal: Když člověk tohle zjistí, obrátí se k Bohu."

"Člověk musí přitom věřit, a zase ne proto věřit, aby za to získal odplaty, nýbrž proto, aby v Bohu získal mír srdce, po kterém prahne jako pes po kusu masa a který nikde jinde nenalézá. [...] Můj stav nepramení z pouhého zklamání, jak se pořád beznadějně domníváš, nýbrž z usilovného hodnocení všeho, co jsem dosud poznal, a můj stav není rezignací, ale poznáním doposud největšího, kterého jsem ve svých 25 letech dostihl."



zdroj: "Zanechané listy" Jan Hanč (Torst, 2019), dopisy bratrovi z ledna 1942, s. 254-264








Jan Hanč
(1916-1963)

byl český básník a prozaik, představitel Skupiny 42.
V mládí se věnoval závodně lehké atletice: mistr republiky ve štafetě na 4x100 m v r. 1936, 1937.
Byl účastníkem na olympijských hrách v Berlíně 1937.


Komentáře