Přeskočit na hlavní obsah

časové i nadčasové

Prohledat tento blog

František Vláčil "Město v bílém" (1972, 15 min)

dne února 18, 2024

Získat odkaz
Facebook
Twitter
Pinterest
E-mail
Další aplikace

* Film * * orbis pictus * František Vláčil

Získat odkaz
Facebook
Twitter
Pinterest
E-mail
Další aplikace

Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

"Kýč a jeho dvě slzy dojetí" Milan Kundera

„Kýč vyvolává těsně po sobě dvě slzy dojetí. První slza říká: jak je to krásné, děti běžící po trávníku! Druhá slza říká: jak je to krásné být dojat s celým lidstvem nad dětmi běžícími po trávníku! Teprve ta druhá slza dělá z kýče kýč“ Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí, Toronto 1985, s. 228; 2. vyd., Brno 2006, s. 268

"Svět, v němž žijeme" Jindřich Chalupecký (1940)

foto: "František Hudeček" Jiří Machalický, Martin Zeman (Galerie Moderna, 2011) "Umění vždy začíná v nenadálém dotyku se skutečností, nezařazenou v racionální systém, vymknuvší se z něho, a obnažující proto senzibilitu ducha i mobilizující jeho síly, snažící se jí zmocnit. [...] Zatímco chabý a opatrný malíř a básník dnešní vyhledává pro své umění skutečnost co nejnezávadnější, co nejvzdálenější, co nejméně jeho životní praxe se týkající, a prchá za ní kamsi daleko mimo sebe, vždy jindy se uměním člověk opíral o skutečnost co nejbližší, ať to byla zvěř, již lovil, hedvábné šaty žen, jež miloval, krajina, v níž žil. Skutečností moderního malíře a básníka je prakticky město; jeho lidé, jeho dláždění, stojany jeho lamp, návěští jeho krámů, jeho domy, schodiště, byty. A tuto skutečnost zapírá, a zapírá ji, poněvadž se jí bojí, poněvadž je to svět, v němž žije, a moderní člověk se bojí tohoto světa, poněvadž by se v něm upamatoval na sebe – a on se sebe bojí. Má-li uměn

2 x Milan Rúfus

Ticho pred básňou Ktosi v ňom teraz ako v okne stojí. Presný a tichý. Otvára ho. A berie hĺbku zemi, výšku nebesám. Ktosi v ňom stojí. Schyľuje sa k básni. Obíďte ho. Dnes nie je sám. Obíďte láskou, zášťou, slovami. Až osamie, sám príde za vami. * * * Stretnutie na Ringstrasse Neznáma reč mi blízkou hudbou znela z jej úst a tiekla pomaly, krúžila vôkol bezradného čela. A potom sme sa bozkali. Zašumel gaštan teplou nocou nemou. Zvonili v diaľke tramvaje. Zem, Bože, všade láskavou je zemou. A žena všade krásna je. Jak v búrke klas sa na rameno schýli, jak premožený, plný klas. Hodiny z veží desať hodín bili a ktosi prešiel popri nás. Pohliadol, postál na stíchnutej ceste. Potom sa usmial zďaleka. Ale ja nikdy nevidel som ešte tak trpko smiať sa človeka. A odišiel, šiel, dvadsaťosemročný, podivne kloniac ramená. A po dlažbe mu dlhým tichom nočným klopkala noha drevená. zdroj: Milan Rúfus: Dielo @Literárne inf

Používá technologii služby Blogger