"Zrod západního románu souzní s hlubokou krizí, k níž dochází na konci středověku, nábožensky založeného období, jehož hodnoty byly jasné a pevné. Místo toho nadešla světská éra, níž bude vše zpochybňováno a v níž se budou stále víc prosazovat jako atributy odcizeného člověka úzkost a samota. Pokud bychom chtěli hledat určité datum, myslím, že bychom mohli stanovit 13. století, kdy začíná rozpad Svaté říše a papežství se stejně jako říše začíná ve své univerzálnosti hroutit. Ve střetu obou upadajících mocností pronikají do popředí cynické a mocenské italské komuny, které zahajují novou éru světského člověka, a rez začíná rozežírat celý starý svět.
Brzy bude člověk připraven na zrod románu: neexistuje pevná víra, náboženství nahradil posměch a nevíra, člověk se znovu ocitl v metafyzickém nečase. A tak se tedy zrodí onen zvláštní žánr, jehož posláním bude zkoumat lidský úděl ve světě, v němž je Bůh nepřítomný, neexistuje nebo je zpochybňován. [...] ke zrodu bylo zapotřebí součinnosti tří velkých událostí, které se nikdy dříve nikde ve světě nesešly: křesťanství, vědy a kapitalismu s jeho průmyslovou revolucí.
Don Quijote je příkladem nejenom prvním, ale také nejtypičtějším, neboť jsou v něm zesměšněny středověké rytířské ideály, z čehož plyne nejenom satira, ale i bolestný tragikomický pocit, přesmutná rozervanost, kterou tvůrce zjevně cítí a kterou prostřednictvím své groteskní masky přenáší na všechny své čtenáře. Zde máme důkaz, že román je víc než jen pouhý sled dobrodružství. Je tragickým svědectvím umělce, před nímž se hroutí bezpečné hodnoty posvátné komunity. A společnost ocitající se v krizi ideálů je jako dítě na konci dospívání: absolutno je rozbité na kousky a duše zůstává vydána napospas zoufalství či nihilismu. Snad právě proto pociťují konec civilizace víc mladí lidé, kteří se nikdy nechtějí smířit se zhroucením absolutna, a umělci, kteří se jako jediní z dospělých podobají dospívajícím. A tak svědčí o zhroucení civilizace rozervaní chlapci, toulající se po cestách Západu, a umělci, kteří ve svých dílech popisují, zkoumají a básnicky dosvědčují chaos.“
s. 182-183
✻
"Ačkoli pro umění je specifická emoční stránka, nesmíme zapomínat, že člověk cítí též intelektuální emoce. [...] Dramatický svět, v němž jsou city a vášně spojeny s vysokými duchovními hodnotami, s mravními či náboženskými idejemi a principy, s filosofickým nebo estetickým názorem. Takový totální pohled na skutečnost byl možný díky hlubokému lidství tvůrců a také díky jejich dlouhému životu, nejenom ovšem kontemplativnímu, ale aktivnímu, zaplněnému nejenom četbou a meditací, ale také žitím, poznatky získanými skrze životy a smrti."
s. 175
✻
„Člověk není jen tělo, neboť skrze ně patříme nanejvýš do zoologické říše; není ani pouhý duch, který je spíše naší božskou aspirací: specificky lidské, to, co je třeba zachránit z této všeobecné hekatomby, je duše, rozervaná, nejednoznačná krajina, sídlo věčného boje mezi tělesností a čistotou, mezi prvkem nočním a světelným. Prostřednictvím čistého ducha, skrze metafyziku a filozofii se člověk pokoušel zkoumat platonický svět, nezranitelný mocí Času; a možná se mu to mohlo i podařit, máme-li věřit Platonovi a jeho vzpomínce na prvotní bratrství s bohy. Ale skutečnou vlastí člověka není tento čistý duch, nýbrž hraniční, pozemská krajina, dvojaké a rozervané území, z něhož se noří přízraky románové fikce. Lidé píší fikce, protože jsou tělesní, protože jsou nedokonalí. Bůh romány nepíše.“
s. 184-185
✻
"Postupný proces racionalizace byl zároveň procesem abstrakce a rozkladu člověka. Až jsme se dostali k této společnosti zbožňující techniku, kde z původní jednoty nezůstalo katastrofálně nic. Je přirozené, že se proti tomuto odlidštění vzbouřil umělec [...] jeho vzpoura směřovala proti abstraktnímu myšlení, zodpovědnému za odlidštění. Ve své zuřivosti však často nebyl schopen pochopit, je-li užitečné odmítnout abstraktní myšlení... Či dokonce: nechápal, že zavrhnutím myšlenek "in toto" a jejich odstrčením do světa filosofie umělec vlastně přispívá k posílení právě té kalamity, proti níž se vzbouřil: k rozštěpení světa."
s. 173
✻
"Podle mého názoru člověk může jen stěží napsat něco hlubokého, co by nebylo zjevně či skrytě spojeno s dětstvím."
s. 22
✻
"Racionalismus se pokoušel oddělovat různé "části" duše: rozum, emoce a vůli; a posléze když toto násilně oddělení dokončil, mu šlo o to, aby se k poznání dospívalo pouze prostřednictvím čistého rozumu. [...] A protože rozum je univerzální, co je platné pro všechny, se jeví jako synonymum Pravdy, vše individuální bylo nutně falešné. [...] Vyznavači čistých idejí se hluboce mýlili a že chtít s nimi poznat člověka a jeho hodnoty je právě tak absurdní, jako chtít poznat Paříž luštěním telefonního seznamu."
s. 27
✻
"Například podle Ortegy je důkazem odlidštění umění umělcův rozchod s jeho publikem. Nikde ani zmínka o tom, že by to mohlo být přesně naopak a že odlidštěným není umělec, nýbrž publikum. Jedna věc je pochopitelně lidstvo a druhá, velmi odlišná, publikum-dav, onen souhrn bytostí, které přestaly být lidmi, aby se proměnily v sériově vyráběné objekty, formované standardní výchovou, napěchované do továren a kanceláří... Zatímco umělec je tvorem naprosto výjimečným, díky jehož nepřizpůsobivosti, vzdoru a bláznivosti se paradoxně uchovaly nejdrahocennější vlastnosti lidské bytosti."
s. 33-34
✻
"Pro dobrý román je příznačné, že nás strhne do svého světa, že se do něho ponoříme a izolujeme se od skutečnosti do té míry, že na ni zapomeneme. A přitom nám odhaluje právě skutečnost, jež nás obklopuje!"
s. 156
✻
"Člověk, postrkovaný předměty, hříčka okolností, k jejich vzniku sám přispěl, přestal být svobodným a stal se stejně anonymním a neosobním jako jeho nástroje. Už nežije v původním čase bytí, nýbrž v čase svých hodin. Jde o pád bytí do světa, zvnějškovatění a banalizace existence. Člověk získal svět, ale ztratil sám sebe. A dokonce i skutečnost, že objevuje svou smrtelnost a v úzkostech dospívá k pochopení své konečnosti, ho do určité míry také posiluje, neboť mu v posledku podává důkaz, že je čímsi jiným než oním netečným a odtažitým soukolím: dokazuje mu, že je lidskou bytostí. Že není nic víc, ale také nic menšího než člověk."
s.83
"Umění stejně jako láska a přátelství neexistuje v člověku, ale mezi lidmi."
s.172
"Jedním z poslání velké literatury je probouzet člověka, který je odvážen na popraviště."
s. 26
"Současná literatura si nevytyčuje jako cíl hledání krásy. Pokouší se proniknout k obecnému smyslu existence a při bolestivém ohledávání proniknout k jádru záhady. Boří konvenční sentimentalitu, která zamořovala značnou část staré literatury."
s. 82
"Pokud vím, spisovatelé jako Sofokles, Dante a Shakespeare si nevytyčili za cíl krásu, nýbrž zkoumání lidského údělu, bádání v jeho propastech a na jeho hranicích. [...] Všechny tragédie napsané člověkem, od vyprávění o Oidipově osudu po líčení smrti Ivana Iljiče, ukazují krásu propastí.
s. 142
"Nikdy nevzniká tak hluboce náboženská literatura jako v laických údobích."
s. 103
"Když se v dějinách lidstva prosadí nějaký princip až do krajnosti, pokaždé se obrátí sám proti sobě."
s. 103
"Nejspolehlivějším znakem zralosti určité společnosti k hluboké sociální proměně je podle mého názoru schopnost jejích revolucionářů pochopit a převzít duchovní dědictví zanikající společnosti. Pokud se tak nestane, revoluce není zralá."
s. 38
"Zatímco čistý myslitel ve svých traktátech předkládá čistě pojmovou kostru skutečnosti, básník nám nabízí totální obraz, obraz, který se liší jak od pojmového těla, tak od bytosti žijící jen svým mozkem. [...] Dílo se jaksi stává poselstvím, něco znamená, je formou, jejímž prostřednictvím nám může umělec předat svou pravdu o nebi a peklu, pravdu, kterou sám vnímá a trpí. Nedává nám důkaz, nepředvádí tezi, nedělá propagandu žádné straně ani náboženství: nabízí nám význam. [...] Velké romány totiž nemají moralizovat ani budovat, jejich účelem není uspávat lidská stvoření a konejšit je jako v lůně náboženství nebo strany; ty básně jsou naopak určené k tomu, aby člověka probudily, aby ho vymotaly z vatovitých chuchvalců klišé a konvencí, a jsou inspirovány spíše ďáblem než sakristií nebo politbyrem. [...] Takový byl všeobecný postoj romantismu, který hlásal návrat k faustovskému principu oproti apollinskému."
zdroj: "Spisovatel a jeho přízraky" Ernesto Sabato (Mladá fronta, 2002)
Originální název: El escritor y sus fantasmas, 1963
Překlad: Vít Urban, Anežka Charvátová
Sabatovy esej v angličtině:
Ernesto Sabato "Man and Mechanism" (1951)
Ernesto Sabato "The Resistance" (2000)
Komentáře
Okomentovat