"Vagónek vypadal stejně mrtvě jako zdechlina nějakého zvířete. Narazil jsem i na další součásti chátrajícího strojového zařízení a na hromadu kolejnic. Pod skupinou stromů vlevo byl kousek stínu a zdálo se, že se v něm ochable pohybují jakési temné bytosti. Přivřel jsem oči, stezka byla příkrá. Vpravo zahoukala siréna a spatřil jsem utíkající černochy. Zemí otřásla těžká hluchá detonace, ze svahu se vyvalil chuchvalec kouře a to také bylo všechno. Na povrchu skály se nic nezměnilo. Stavěli železniční trať. Svalí jim nestál v cestě, nic takového, ale ty bezúčelné výbuchy představovaly veškerou práci, která tu probíhala. Jakési tiché řinčení za mými zády mě přimělo otočit hlavu.
Po stezce zmořeně stoupalo šest černochů, v řadě za sebou. Kráčeli vzpřímeně a pomalu, na hlavách vyvažovali malé košíky naplněné hlínou a to řinčení se shodovalo s rytmem jejich chůze. Kolem beder měli ovinuté černé hadry, jejichž volné konce se za nimi třepetaly sem tam jako krátké ocásky. Viděl jsem každé žebro; klouby jejich paží a nohou byly jako uzly na laně; každý z nich měl na krku ocelový obojek spojený s řetězem, jehož články se mezi nimi pohupovaly a řinčely do rytmu. Další exploze ze stráně mi náhle připomněla válečnou loď, kterou jsem viděl, jak střílí na pevninu. Bylo to zlověstné zaburácení téhož druhu, jenom s tím rozdílem, že tyhle lidi nemohla označit za nepřátele ani nejbujnější fantazie. Prohlásili je proto za zločince a z moře k nim přišel pohoršený zákon v podobě nepochopitelné záhady - stejně jako ty vybuchující granáty.
Všechny ty propadlé hrudníky supěly společně, násilně roztažená chřípí se jim chvěla, oči strnule hleděly nahoru na kopec. Ani se na mě nepodívali, když mě míjeli na půl kroku ode mne v oné naprosté lhostejnosti, která připomíná smrt a do níž černoši upadnou, když je potká neštěstí. Za zbědovanými lidskými troskami malomyslně kráčel jeden z "civilizovaných" - typický produkt těch nových sil, které tu začaly působit. V ruce držel pušku, na sobě měl blůzu od uniformy, na níž chyběl knoflík, a jakmile na stezce uviděl bělocha, hbitě si zbraň přehodil přes rameno. Udělal to čistě z opatrnosti, poněvadž běloši jsou si na dálku tak podobní, že nemohl poznat, kdo jsem. Rychle se však o tom přesvědčil, zašklebil se na mě od ucha k uchu, až mu bílé zuby zasvítily... Patřil jsem koneckonců také k hlasatelům té vznešené ideje, jejíž ryzí a ušlechtilé zásady se tu uváděly ve skutek.
Nakonec jsem šikmo po kopci sešel ke stromům, které jsem předtím zahlédl. Vyhnul jsem se obrovské jámě vyhloubené kýmsi ve svahu a stále ještě kopané; k čemu měla sloužit, to bylo nad mé chápání. Rozhodně to nebyl žádný lom ani pískovna. Byla to jen jáma - prostě jáma. Vznikla možná na základě filantropické touhy poskytnout těm zločincům nějaké zaměstnání. Nevím.
Konečně jsem se octl pod stromy. Chtěl jsem na okamžik zajít do stínu; sotva jsem to ale udělal, zmocnil se mne pocit, že jsem vkročil do ponurého kruhu jakéhosi Inferna. Peřeje byly nedaleko a nepřerušovaný, jednotvárný, prudký a valivý hukot naplňoval pochmurné ticho háje, kde se nehnul ani závan dechu a nezaševelil jediný lísteček. Černé postavy se krčily, ležely a seděly mezi stromy, opíraly se o jejich kmeny a tiskly se k zemi, napůl viditelné, napůl pohlcené přítmím, ve všech možných pózách bolesti, rezignace a zoufalství. Na svahu vybuchla další nálož a vzápětí se mi půda slabě otřásla pod nohama.
Práce pokračovala. "Pěkná práce!" A tohle bylo místo, kam se někteří z těch, kdo při ní pomáhali, odklidili zemřít. Umírali pomalu - to bylo až příliš jasné. Nebyli to nepřátelé ani zločinci, teď se už nepodobali ničemu pozemskému - byly to jen černé stíny nemoci a hladovění, bez ladu a skladu ležící v zelenavém šeru. Svezli je sem ze všech zátok na pobřeží zcela legálně, na podkladě časově vymezených smluv, tady je pohltilo nehostinné prostředí, živili je tu stravou, na kterou nebyli zvyklí, a když onemocněli a ztratili výkonnost, bylo jim dovoleno, aby se odšourali a odpočinuli si. Ty umírající postavy byly volné právě tak jako vzduch - a skoro stejně průhledné. Začal jsem pod stromy rozeznávat lesk očí.
Potom, když jsem pohlédl dolů, spatřil jsem hned u své ruky nějakou tvář. Černé kosti se natáhly jak široké tak dlouhé, jedno rameno se opíralo o strom; oční víčka se pomalu zvedla a zapadlé oči pohlédly vzhůru na mě, obrovské a prázdné, jakési slepé bílé záblesky v hlubokých důlcích, záblesky, které pomalu pohasly. Muž vypadal mladě - skoro jako chlapec - ale víte sami, že tohle se u nich těžko pozná. Nenapadlo mě nic lepšího než mu nabídnout chutnou sušenku z balíčku, který mi dali na švédské lodi a který jsem měl v kapse. Prsty ji pomalu sevřely a držely - žádný další pohyb a další pohled už nenásledoval. Kolem krku měl uvázaný kousek bílé vlněné látky - Proč? Kde k ní přišel? Byl to nějaký odznak - ozdoba - amulet - nebo si tím chtěl někoho usmířit? Mělo to vůbec něco symbolizovat? Na jeho černém krku vypadal ten bílý hadřík přivezený ze zámoří opravdu děsivě.
Poblíž téhož stromu seděly s pokrčenýma nohama další dva rance, z nichž trčely ostré úhly kostí. Jeden měl bradu opřenou o kolena a zíral do prázdna způsobem, v němž bylo cosi nesnesitelného a z něhož obcházela hrůza; jeho přízračný bratr si podpíral čelo, jako když ho zmohla strašlivá únava, a všude kolem seděli porůznu další, každý jinak zkroucený a zhroucený, jako na nějakém obraze znázorňujícím masakr či mor. Zatímco jsem tam stál zděšený hrůzou, jedna ta bytost se zvedla na ruce a na kolena a po čtyřech se odploužila k řece se napít. Vychlemtala vodu z dlaně, pak si sedla přímo na slunci, zkřížila holenní kosti před sebou a hlava s vlasy jak z vlny jí po chvíli klesla na prsa. Nechtělo se mi už dál postávat ve stínu a pospíšil jsem si ke stanici."
"Srdce temnoty" Joseph Conrad (1899, česky 1980), s. 28-31
přeložil Jan Zábrana
Komentáře
Okomentovat