foto: "Lavina" Blaga Dimitrovová (Odeon, 1976), grafická uprava Drahomíra Macounová
Listuji bílými stránkami sněhu. Vím, že právě v nich stojí to, co hledám. Nikde jinde. Jenže já sněžné abecedě nerozumím. Když ztroskotá loď, zbude po ní deník, který poví živým, jak se umírá, a snad jim i připomene, jak se má žít. Když lidé utonou v lavině, je to složitější. Proto je i palubní deník trochu jiný. V polovědomí ho vepsal do bílých listů sněhu umírající člověk svým dechem, prsty, křečovitými pohyby. Pokusím se tu šifru rozluštit...
Oni jsou "My". Ty jsi sama. "Já". Oni společně znamenají všechno. Ty bez nich neznamenáš nic. "My" "My", skupina, jsme zvláštní bytost. Skupinou protéká společná krev. Do včerejška jsme byli rozprášeni, vzdáleni jeden od druhého, utopení v kalných betonových studnách velkoměsta. Ted jsme spolu, jsme "My". Silná a sebevědomá bytost, která se nezastaví před žádnou překážkou. Jakmile přerosteme v bytost zvanou "My", odpovědnost se rozdělí a nám se ulevuje. Privilegiem skupiny je bezstarostnost. Jeden bez druhého nemůžeme existovat, ačkoli se nepřestáváme škádlit. Zvykli jsme si kráčet stejným krokem, i když nemluvíme stejnými slovy. Ta podivná bytost zvaná "My" je nezranitelná zvenčí, ale ohrožovaná zevnitř. Instinktivně to cítíme. A protože si přejeme, aby bytost zvaná "My" existovala jako "My". Dovolujeme si otevřené spory vedené tváří v tvář, ale nepřipouštíme podvratné útoky za zády.
Silný není ten, kdo se dokáže vyšplhat do velké výše, ale ten, kdo nikdy nesklouzne z místa, jehož dosáhl. Sebe můžeš ztratit, výšku nikdy. Je to vnitřní příkaz, který stvořil člověka. Každá generace dostává od té předešlé do vínku výšku, kterou musí stůj co stůj udržet... Jako člověk ses narodil a toto své právo musíš hájit až do konce, i kdybys za to měl zaplatit mukami a vlastním životem. To, že ses narodil jako člověk, je nejvyšší povinnost, kterou jsi na sebe vzal. To, že ses narodil jako člověk, musíš obhájit třeba i vlastní smrtí.
Oddalované sblížení
Dara i Asen odkládali své sblížení. Ted už je nemají na kdy odložit. Honem je uskutečňují na jediném místě, které je jim dostupné — v myšlenkách. Proč se vlastně zříkali vzájemné touhy? Že by jejich splynutí mohlo ohladit hrany a vyrovnat rozpory? Že by se postupně začali jeden druhému podobat? Teprve teď, na prahu smrti, se osvobozují od strachu ze života. Až do posledního dne neměli odvahu k lásce. Každý se převtěluje v toho druhého a zároveň je i sám sebou.
Asen by chtěl v posledních vteřinách před smrtí Daru povzbudit, ale nemá-li ji ponížit útěchou, zbývá mu jen ironie:
Dara mu odsekne s podrážděním, které se v ní hromadí už odedávna: „Filozofuješ, místo abys něco podnikl.“
Asen přiznává: „Pro toho, kdo chápe, je nepodnikavost v lásce výmluvnější než všechny činy.“ „Zničil jsi mě,“ posmívá se ona jako vždycky.
„Mně stačí, že jsem tě potkal,“ říká Asen.
„Pěkně potkal, když po mně nic nechceš,“ vyčítá ona.
„Ty jsi pro mě jediná na světě! Vytváříš napětí. V okamžiku, kdy mi přestaneš odporovat, zabiješ ve mně pohyb.“ „Jsem strašně slabá. Ta umíněnost je jen krunýř, který má zakrýt mou slabost. Kdybych ti položila hlavu na rameno, roztála bych jako sněhová vločka.“ „Je možné, že právě to mě brzdilo. Silnější si vždycky podřizuje slabšího, zbavuje ho vlastní podoby a dělá z něho kopii sebe sama. Ale člověk nemůže milovat svůj vlastní odraz a tak znova začne hledat silnějšího partnera. A ten cyklus se opakuje donekonečna.“ „Přiznej, že ses bál, abych si naopak nepodřídila já tebe?" dráždí ho Dara. „To je pořád totéž.“ „Jsi outsider v životě i v lásce. Jen při své smrti nemůžeš zůstat nezúčastněným pozorovatelem.“ Uchyluju se do ticha. Čekám, až tma ve mně ulehne a já se pročistím v světlo. V průzračné, mírné a ušlechtile klidné světlo. Pak se teprve doširoka otevřu a nechám sebou projít celý svět. Snad se ve mně zlomí jako paprsek, který pronikl plesem rilských hor až na dno, kde je tak jasně vidět každý kamínek, ale nebudu slibovat, že ten svět přerodím. Nebudu slibovat vůbec nic.
„Zbělely ti uši,“ vzpamatuje se. „Umrzly ti.“ „Ještě slyší. Řekni mi něco,“ naléhá Asen. „Uši mají taky svá práva.“ „Co ti mám říct?“ nechápe Dara. „Nestačili jsme si toho říct tolik!“ „Vymysli si něco svého,“ čeká on.
Vzpírají se tlaku laviny a pokoušejí se obejmout. „Chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ šeptá Dara uspěchaně. „Co to jen bylo?
Ptej se, honem!“ „Ach ano... Jaký dojem jsem na tebe udělala při našem prvním setkání?“ „Věcná otázka zamilovaných,“ usmívá Asen.
„Dej už pokoj s tou zamilovaností! Jsi špatný filozof! Není se do koho zamilovat!“ brání se ona. „Taky jsem si to myslel, dokud jsem nepotkal tebe.“ „Přiznej, že jsem se ti zdála směšná.“ „Na tomhle zamračeném světě směšnost skutečný zázrak.“ Představují si své první setkání a doplňují je tím, co se nestalo. Asen ji v dešti bere za bradu, přibližuje si její obličej a líbá ji letmým dotykem rtů, připomínajícím kapky deště. „Proč jsi to tenkrát neudělal?" vyčítá mu Dara..
„Chtěl jsem, abychom se k sobě přibližovali nekonečně dlouho,“ odpovídá on a tone v bílém dýmu. Poslední zledovatělý pohled obrácený do nitra k tomu, co se neuskutečnilo. Blíží se k sobě v té sněhové odstředivce, blíží se stále víc, až se nakonec spojí a prostoupí jeden druhého, minou se a mizejí v bílé prázdnotě. . .
"Lavina" Blaga Dimitrovová (1992)
Sportovní drama. Tragický příběh, který se kdysi skutečně odehrál v bulharských horách, se stává zároveň podobenstvím o obtížnosti lidského údělu. Překlad Alena Maxová. Dramatizace Miroslav Skála a Josef Hlavnička. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Jan Berger.
Komentáře
Okomentovat