F. X. Šalda o marxismu, socialismu, komunismu, fašismu, liberalismu, nacionalismu, etnocentrismu (Šaldův zápisník, 1928 - 1937)

foto: karikatury František Bidlo
(více v knize "Bidlova čítanka" Uspoř. a obrazovou část sestavil Vladimír Thiele, SNKLHU, 1959) 

"Krajnosti v poslední době pohořely. Pohořela krajnost pravá: fašism; pohořela krajnost levá: komunism. Komunism prochází u nás, není třeba to tajiti, krisí velmi těžkou, zaviněnou neschopností vůdců, jejich úzkoprsým školometským dogmatismem, který se vybíjí v malichernostech. Touto pochybenou a scestnou metodou prohospodařil komunism mnoho z prvotních sympatií, které mu připadaly krátce po převratu se všech stran, takže stačilo jen shrnout je do zástěry. Ale rozpomene-li se tato strana na ideje, jichž má býti strážkyní, není možné, aby nenastala v ní obroda, která se musí projevit i stoupnutím jejího významu na vnějšek."

Šaldův zápisník Roč. 1 (1928/29), s. 50 - 51 

"Má jistě pravdu v tom, jak popisuje stále stoupající vražednou vlnu nenávisti, materialistického sobectví, surové ziskuchtivosti, která odpovídá vzrůstu vášní politických, jež zaplavují již úplně dnešního člověka. Rasový, národnostní, třídní imperialismus zesurovují lidstvo do bestiality před tím neznámé. Vidíme to i u nás, třebas posud žijeme spíše v závětří než v plném tahu větrů, které zmítají dnešní Evropou. Od té doby, co máme svůj stát, jak poklesl u nás smysl pro spravedlnost, jak vzrostla žravost pudů, jak skoro obecné je přesvědčení, že stát má býti silný a výbojný a kašlati při tom na spravedlnost!"

Šaldův zápisník Roč. 1 (1928/29), s. 85 - 86

"(Pan Peroutka prosí o upřímnost) Jsem jeden z pěti, kdož podepsali projev proti potlačovaní komunistického tisku; a poněvadž vím, co dělám a proč to dělám, píši obranu tohoto svého kroku sám za sebe, nedorozuměv se s nikým z ostatních. P. Peroutka v »Přítomnosti« č. 47 vytýká nám neupřímnost. Ta ne upřímnost prý je v tom, že alespoň tři z nás jsou prý pře svědčením komunisté, ale tváříme se tak, jako bychom jimi nebyli, a vystupujeme »v roli obhájců starých liberálních zásad«: protestujeme proti potlačování komunistického tisku jako demokraté a dbalí cti demokracie. [...] to jsem totiž výslovně několikrát — naposledy tuším v interviewu v »Rozpravách Aventina« 6, 7, prosinec 1927 — prohlásil, že »nejsem komunista v politickém slova smyslu, již proto ne, že nejsem marxista«, že jest mně však komunismus sympatický, protože »v tvorbě básnické mnoho smetí a neřádu vymetl« lžiosobnostního. [...] Já neskrývám svého domnělého komunistického přesvědčení z nijaké zbabělosti. Znáti se ke komunismu nepokládám za nijakou zvláštní odvahu; kdyby mé srdce zapřáhlo náhodou po husí kůži nějakého »dobrodružství odvahy«, jak říkal Sova, vybral bych si rozhodně něco jiného než komunismus к jeho ukojení. Ale prostě: nemám přesvědčení komunistické; odmítl jsem je veřejně; nemohu se к němu znát jen proto, abych se zalíbil p. Peroutkovi a získal si u něho epitheton človeka »upřímného«. Já tedy podepsal projev pěti zřejmě jako někdo, kdo stojí mimo komunismus. A podepsal jsem proto, že to pokládám za hanbu státu, užívá-li represálií a vládne-li výjimečnými zákony a nařízeními. [...] A já a i ostatní čtyři byli jsme v právu, když jsme chtěli zachránit! demokracii od hanby, že násilím snaží se potlačit! jinou formu demokracie. I kdyby šlo o stát absolutistický a nedemokratickou republiku, nesměl by, ač chtěl-li by zůstati čestným, sáhati к represáliím proti komunismu dnes, poněvadž dnes komunismus je v odpadu, neroste, nýbrž ustupuje. [...] skutečnost, kterou vidí každý, kdo má oči, jest, že dnes komunismus státu československého v jeho dnešní formě nikterak neohrožuje; ale stát se tváří, jako by ho ohrožoval, aby se mohl mstíti za to, že mu byl skutečně nebezpečný — v minulosti."

Šaldův zápisník Roč. 1 (1928/29), s. 108-110

"Velmoci i moci, státy i státečky, převalujíce se po divokých finančních orgiích na svých horkých ložích, sní jen jedny sny: divoce imperialistický válečné. Neboť všecky žijí ve dne pod bičem a ostruhou kapitalismu, který ví, že není vhodnější příležitosti к jeho rozkvětu, к jeho zvšemohoucnění nad válku. Hlad po penězích, žravost peněz nikdy ještě nebyla vybičována v lidech tak jako dnes; trustу a koncerny peněžniků a velkoprůmyslníků nikdy ještě nebyly tak drzé, nikdy ještě neměly té zjevné i skryté moci nad národy jako dnes; a nikdy nebyli vládnoucí státníci a politikové v jejich vlivu, ano přímo v jejich službách natolik jako dnes. Run к penězům, к požitkům, к moci, kterou jim umožňuje demokracie více než jiné formy vládní, nabývá dnes rozměrů apokalyptických."

Šaldův zápisník Roč. 1 (1928/29), s. 125

"... příští válka světová bude řízena a vedena duchem zcela vědeckým, velkoprůmyslným, velkolaboratorním, dovoleno-li se tak vyjádřit. Bude chemická a bakteriologická: buďte si tím jisti, třebas se státy sebe slavnostněji a pod přísahou přednesenou ať před katolickým páterem, ať před pastorem, ať před rabínem, ať před muftim, zřekly užívání takových hanebných prostředků válečných. Jsou již vymyšleny prostředky nejen jak udusit smrdutými bombami celá veleměsta v několika minutách, nýbrž i jiné, kterými bude možno rozset mor, choleru..."

Šaldův zápisník Roč. 1 (1928/29), s. 128-129

"U zvířat platí rasa přemnoho, u lidí nic«, dodávám: právě tak je to v pořádku, neboť zvíře je zvíře a člověk je člověk. Rasovou teorii národnosti pokládám prostě za přežitek zvířeckosti v člověku."

Šaldův zápisník Roč. 1 (1928/29), s. 194

"Aby bylo tedy jasno: neutíkám nikterak od toho, co jsem napsal v září 1926 o fašismu, rozuměj italském — o český jsem se nikdy nestaral, a neslušnost mých odpůrců je právě v tom, že mně za jeden podstrkují druhý. I dnes bych opakoval, že v původních koncepcích italského fašismu »není všecko špatné«. Ale pozoruji-li, že Mussolini žene se dobyvačně na Balkán a přes něj na Východ, musím vidět v něm nebezpečí pro mír Evropy [...] Já naopak ke komunismu i к fašismu mám poměr zcela střízlivý, a nebýt lidí, kteří mne mermomocí vtahují do takových historií, staral bych se o ně míň než o moře na měsíci. Chce-li znát p. Ripka někoho, kdo opravdu se »opájel« fašismem, kdo opravdu pěl hymnus na Mussoliniho a italský fašismus, povím mu to: je to G. B. Shaw, veliký anglický dramatik a velmi radikální levý socialista. Na toho ovšem nepůjdou se svými novinářskými košťaty — neboť fleurety to na mou duši nejsou - ani p. Peroutka ani p. Ripka. Vedle Shawova projevu byl můj projev o fašismu jen cvrlikání vrabčí vedle tlukotu slavičího."

Šaldův zápisník Roč. 1 (1928/29), s. 222-223

"Můj agrarismus byl dobře sociální. Můj vývoj od něho poněkud dále к levici socialistické byl zcela organický. Po čem se volá dnes v českém životě politickém stranami liberálními a socialistickými? Po ničem jiném, než aby agrarismus cítil povinnosti kulturní. Ve svých statích z r. 1919 jsem toto volání předjal. [...] Snad stokrát již jsem vyložil svůj poměr ke komunismu, což nevadí P-ovi, aby jej dále nefalšoval. Nebyl jsem nikdy »ozdobou komunistické strany«; nemohl jsem být komunistou, poněvadž nejsem marxistou. Marxismus je světový názor tak jako katolicismus; musí dýchat z každé řádky, kterou napíšeš; musil by býti metodou i mé práce literárně-historické a kritické, ano, tam by jej musilo být vidět nejdříve. Zastával-li jsem se komunismu v určitých případech, bylo to pro princip spravedlnosti a jako outsider: když se mu křivdilo. [...] Bylo to na podzim 1919, kdy mne přepadla tváří v tvář ruskému bolševictví hrůza, jak zachránit náboženské ideje křesťanské, které jsem pokládal za nejvyšší odkaz kultury západní, před revolucí komunistickou, jak sloučit ve vyšší syntesu revolučnost a náboženskost. Právě »Zástupy« dokazují, jak jsem neběhal za módou a jak jsem až úzkostně organicky prožíval svůj vývoj básnický i lidský."

Šaldův zápisník Roč. 2 (1929/30), s. 29-30

Šaldova reakce na Manifest sedmi spisovatelů a básníků proti bolševizace strany a podřízení KSČ směrnicím Kominterny (více @wikipedia Manifest sedmi 1929) 

"Na jaře t. r. sedm básníků a spisovatelů, kteří byli organisoványmi členy dělnické strany komunistické, Hora, Neumann,. Olbracht, Seifert, Vančura, Majerová, Malířová, postavili se zvláštním manifestem proti dnešnímu politickému vedení strany, proti t. zv. karlínskému „Polbyro“, kterému vytýkali neschopnost a snad i nesvědomitost. Byli za tento útok vyloučeni ze strany; a jejich odvolání bylo zamítnuto, aniž byli slyšeni. Nebyl jsem nikdy členem komunistické strany,, nežil jsem politický život ve straně a nemohu posoudit, byla-li obžaloba oněch 7 autorů oprávněna; ale znám dosti zblízka všecky protestující jako lidi opravdové a čestné; vím, že komunistická víra byla jim drahá, že jí opravdu léta a léta žili a myslili, a víc: že i straně opravdově a nezištně sloužili; a že toho kroku nepodnikli lehkomyslně nebo pro vnější efekt, je mi jasné. Snad se mýlili ve své obžalobě, snad křivdili ; ale i pak měli býti poučeni a neměli býti vylučováni a umlčováni. Žádná strana, ani komunistická, nesmí dnes míti absolutistickou taktiku cirkví, poněvadž nemůže míti jejich absolutistická dogmata; právo diskuse ve stranách musí býti přiznáno, a musí být přiznáno zvláště intelektuálům, kteří dýší dialektikou jako jiní tvorové plíce mi nebo žábrami. [...] Hora se stává terčem vášnivých útoků K. Teige. Proč právě Hora? Poněvaž je žurnalisticky nejvíc na ráně; ale nemýlím se asi, slyším-li v tom znít i jakousi generační nechuť к Horovi. Hora není čistý „devětsilec“. [...] nový moderní básník musí miti i moderní světový názor, a tím je mu marxism a komunism [...] Ale Hora odpovídá: Já jsem dál komunista, neboť komunism je něco jiného a něco víc než komunistická strana nebo dokonce dočasný její štáb, který dnes komanduje a zítra bude třebas sám vymeten ze strany; komunism je má víra, mé přesvědčeni, cosi vnitřního, čím vidím život a svět a z něhož tvořím svou poesii. Tu. již stojíme před typickým konfliktem básníka a kritika: kritik přistupuje к básníkovi, z vnějška s objektivným sudidlem, básník si brání subjektivní svět vnitřní autonomie. Spor mezi nima vyřeší jen čas: jen ten ukáže, splnila-li příští díla Horova, co slibovala jeho vášnivá obrana. [...] A tato polarisace prospěje nepřímo i komunismu jako po litickému útvaru.[...] Básník je tvor konkrétní; víc než teorie a ideje rozněcují pravidlem jeho lásku děje a skutky. A že je náš český komunism jimi chůd, toť konec konců příčina poklesu jeho popularity v kruzích literárních. Ale ani pak neradil bych komunistům, aby donucovali básníky vnitřně si spřízněné к nějakému pravověrnictví dogmatickému ; více než ono prospěje jim volná sympatie a spolupráce směrová."

Šaldův zápisník Roč. 2 (1929/30), s. 152-156

(Šaldova reakce na Оlbrachtův dopis)

"Obdržel jsem od spisovatele Ivana Olbrachta dopis, který pro jeho závažnost zde uveřejňuji. „Velevážený pane profesore! Ve svém článku „Spory a rozpory v generaci ,devětsilské‘“ jste se zmínil také o loňském manifestu sedmi komunistických spisovatelů a napsal mimo jiné toto : „Oněch sedm mělo si buď založit nový list nebo přejít do některého socialistického listu, v němž by si byli vymohli určitý vliv na jeho ráz a určité respektování svého přesvědčení."... [Ivan Olbracht] "Nevytýkám dnešnímu vedení KSČ to, co chce, nýbrž jak to dělá. Dělá to totiž hanebně špatně." [...] "Od tohoto vedení KSČ. se nedám vésti ani к nejbližší zastávce elektrické dráhy, neřku-li do vážných bojů." [Šaldův komentář] "К tomu podotýkám za sebe, že při případném vstupu naší 7členné secesse do nějakého socialistického listu neměl jsem nikterak na mysli, aby se zřekla svého komunistického nazírání a programu; právě naopak žádal jsem, aby si v tom případě naše secesse „vymohla určitý vliv na ráz“ takového listu a vynutila si v něm „určité respektování svého přesvědčení“. Na jakékoli přimknutí se к reformismu a na splynutí s ním jsem tedy nemyslil. Je-li za těchto podmínek přijetí do některého socialistického listu nepravděpodobné, měli se secessionisté rozhodně pokusit o založení svého týdeníku. Na takový týdeník se tenkrát čekalo; a je ho navýsost třeba, a při dobré vůli a troše obětavosti by se byl takový pokus jistě zdařil."

Šaldův zápisník Roč. 2 (1929/30), s. 190-193

"(O proletářskou literaturu.) Ve své nové knize »Russie« věnuje Henri Barbusse jednu dosti obšírnou kapitolu t.zv. literatury proletářské;[...] Revoluce stvořila prý nového člověka, dělníka, který je zároveň vojákem a budovatelem nové společnosti. Proletářská literatura je prý »záležitostí tohoto pracujícího vojáka«; »ona musí přelít do sebe jeho tvar, pohyb, vášeň, výlevy citové a vnitřní boje, naděje a konečně i díla«, musí vyzdvihnout jeho osobnost, neboť ta osobnost rozvíjí se prý v nové revoluční vlasti do netušených možností. Pokud jde o konkrétní podmínky nové t. zv. literatury proletářské, je prý nejprve nutno zdokonalit formu a techniku; literatura prý potřebuje techniky víc než kterékoli jiné řemeslo. Proletářští spisovatelé nemohou prý nic potřebovat ani ze světové měšťácké koncepce literární, ani z techniky spisovné řeči." [...] Jiné nedorozumění a jiná nedomyšlenost Barbusseova je v tom, že novou proletářskou literaturu chce mít jen výrazem »pracujícího vojáka revoluce«, což je konec konců typ vnějškové popisný, který se stane zítra typem historickostatickým, a tím Šablonou; což se doopravdy domnívá Barbusse, že ten »pracující voják revoluce« bude jedna jediná normalisovaná psychická šablona, že nebude míti své individuální sny, tužby, svůj vnitřní diferencovaný život nervový a duševní [...] Literatura nikdy nebyla pouhým opisem vnějškového a veřejného života společnosti nebo přímým výrazem jejích programových přání, tužeb, usilování; vždycky nesla a vyslovovala nepřímo i nervové psychické a sensitivní napětí, utajené v té které společnosti." [...] Pojímati proletářskou literaturu takto způsobem Barbussovým jest, a priori ji ochuzovati a zjednostraňovati."

 Šaldův zápisník Roč. 3 (1930/31), s. 32-35

"Tím, že byl nacionalismus takto pojat a vytvořen, stal se reakčním hned ve svých zárodcích; a to se ještě stupňovalo, když byl v pozdějších romantických generacích napojen t.zv. filosofií rasovou, když byl u Gobineaua, Richarda Wagnera, Houstona Stewarta-Chamberlaina smíšen s čistotou rasy; čistá rasa germánská bez příměsků románských, čistá rasa árijská bez příměsků semitských stává se kriteriem národnosti. To již není ovšem sudidlo historické, nýbrž přímo - zoologické. Národnost se stává ne pojmem kultury a tvorby kulturní, nýbrž přírodně popisným; v takovémto smyslu by ho mohli užívat pěstitelé zvířat domácích, ale sotva pěstitelé lidského pokolení. Národnost má tu cíl zřejmě záporný, vylučující; odmítá na příklad Židy, třebas byli v národě usazeni celá staletí a tvořivě zúčastněni v dějinách jeho kultury. Podle této teorie musil by býti škrtnul na příklad z francouzské literatury Montaigne, poněvadž byl poloviční Žid, jako z německé literatury Heine, který byl Žid celý. Národnost je tu privilegiem v témže smyslu jako privilegium Šlechtické; [..] Zde se dostává nacionalismus přímo do konfliktu s civilisací [...] A také s vědou, která dokazuje pro praeterito, že není čistých ras, a pro futuro: že není o něco stát, neboť t.zv. čistota rasy, tj. její uzavřenost a odloučenost od cizích živlů, kdyby byla opravdu hermetická, přivodila by na konec následkem neustávajícího incestu její úpadek." [...] Nuže, pravý moderní internacionalismus nemá nic společného s tímto světoobčanstvím. Světoobčanství nám dnes naprosto nepostačuje; a protiví se mně přímo tím, že se osvobozuje od národních povinností a pout, aby se bezuzdně a požitkářsky oddávalo impulsům ciziny. [...] Nebezpečí internacionalismu je v epikurejství, v požitkaření, v diletantismu, v mlsání na cizích kulturních polích a statcích. Hledáš-li jen rozkoš a požitek - byť v sebe zjemnělejší formě estetické - a domníváš-li se, že máš právo brát je odkudkoliv, bez každého závazku a bez každé odpovědnosti, jsi internacionalista v nedobrém smyslu slova; i my zažili takový neblahý internacionalismus v prvním období »Moderní revue«, která se, jako by za trest, v konečném svém údobí zvrhla v nacionalismus zcela fanatický a šovinistický. Internacionalismus je pro mne vyšší a odpovědnější forma práce, tvorby, naděje a víry; žádá si vyšší kázně, důsažnějšího zobjektivnění než nacionalismus..."

Šaldův zápisník Roč. 3 (1930/31), s. 94-96

"Marxism je ve své podstatě teorie národohospodářská; proto jeho kriteria neměla by být nekriticky zevšeobecňována a přenášena do oborů jiných. К výkladu všeho dění společenského, zvláště duchovně a tvořivě společenského, nepostačuje. Obíral jsem se dost literární historií a mohu prohlásit, že i literárnímu historikovi při studiu jednotlivých epoch může prokázati marxism cenné služby, ale za jedné podmínky: že on ovládá marxism a ne marxism jeho. Pokud jde o výklad velikých osobností tvůrčích, marxism vysvětluje spíše retardační momenty v jejich vývoji než momenty strukturálně a dynamické: veliká osobnost vždycky spíše překonává historické prostředí, než aby v něm pokračovala, spíše popírá a pozměňuje instituce společenské, než aby byla jejich trpným výrazem a výsledkem. Tvořivá osobnost jako summa životních spontánností trvá i přes marxism a kolektivism, ale její problém klade se z části jinak před moderní otázkou sociálnou, neboť tato otázka není jen problém mechaniky společenské, je to také a v první řadě problém duchový a morální."

Šaldův zápisník Roč. 3 (1930/31), s. 118

"Již několik let při různých příležitostech veřejné prohlašuji, že nejsem marxista, že nepojímám stát marxisticky, že stojím na právní pudě státu českosl." [...] Naléhá-li na mne p. dr. Sekanina, abych se nějak »vypořádal« s historicko-materialistickým pojetím, mohu ho klidné odkázat na stať v dnešním čísle »Zápisníku«, »O smysl kultury«, kde se dotýkám zkušeností, jakých jsem získal s marxismem ve svém vlastním pracovním poli."

Šaldův zápisník Roč. 3 (1930/31), s. 146-147

"Tvrdí-li marxism, že přinese v budoucnosti — až rozřeší a uspořádá po svém dnešní boje společenské, až přemůže dnešní soupeřnou anarchii třídnou — individuu pravou svobodu, radost, rozkoš a požitek, tedy jakousi obdobu rajské blaženosti a nevinnosti, musíme to prozatím pokládat za sen málo závazný, za hudbu daleké, příliš daleké budoucnosti. Prozatím a nyní, a patrně ještě hodně dlouho, bude proletářství souznačné s bojem, s útokem, s napětím, s tvrdou kázní a s tvrdou prací. A podle toho jeho společensko básnické konvence a symboly budou dlouho ještě rázu válečného. Pak snad, jednou, v dalekém budoucnu, není ovšem vyloučeno, že proletářství nalezne svůj básnický výraz a svou básnickou podobu v rozkoších a v rozmarnostech poetismu; ale prozatím a v dnešní situaci, zdá se mně, je možno spojovati poetism a jeho rozkošnickou a rozmarnou uchronii a utopii nejspíše ještě s rozkládajícím se úpadkovým liberalismem."

Šaldův zápisník Roč. 3 (1930/31), s. 430

"A někteří z řečníků doporučovali prý churavějícímu intelektuálovi, aby šel к dělníkovi, ovšem к dělníkovi třídně uvědomělému, a stykem s ním se snažil nabýt ztracené víry, bez níž není možný plný život. Pokládám tuto léčbu za více než pochybnou. Dělník třídně uvědomělý má ovšem svou víru velmi živou a velmi pevnou, víru, že zvítězí v třídním boji a upraví pak svět po zásadách marxistického komunismu, ale je to víra uhlířská, víra, která má klapky na očích, a musí je mít, poněvadž by jinak dělník musil zoufat o svém zítřku; víra utilitářská, diktovaná zájmy hmotnými. Zcela jiná, vyšší, nestranická, bezzájmová, teoreticky vytříbená musí být naproti tomu víra intelektuálova. Tato víra, ač má-li mít vůbec smysl, může být jen věrou v intelekt nebo, ještě jasněji, věrou v Ducha tvořivého. Všecka bída intelektuálů je právě v tom, že ztratili tuto víru; že nevěří v intelekt jako v tvořivou sílu dění světového i společenského, za to však věří v odvozené Činitele mechanické a materiálné. Dnešní intelektuálové propadli, v pravém slova smyslu, pověře ve všeléčivost činitelů mrtvých, které jsou pouhé deriváty a průběžné zjevy vlastních sil duchovních. Propadli neduchovosti; zmalodušněli a zmalověrněli — v tom je jádro nemoci. Nevěří ničemu, co nemohou ohmatat nebo spočítat."

Šaldův zápisník Roč. 3 (1930/31), s. 344-345

"Patnáct let sovětského Ruska: Jde o boj a vítězství lidského rozumu v rozměrech až do té chvíle netušených a nepředstavitelných. Nebylo by to možné, kdyby v milionech lidí nebyla zažehnuta a rozdmychána víra v rozum až fanatická. [...] Není pochyby, že se v Rusku sovětském buduje kultura ryze ateistická a ryze materialistická, na podkladě vědy eksaktné a positivistické. Jde tu o ráj lidský na zemi, o ráj vyvzdorovaný na bohu nebo osudu. Má být stvořena beztřídná socialistická společnost, společnost, která by zharmonisovala potřebu svobody jednotlivcovy s celkovým hmotným blahobytem. Mně se to zdá kvadratura kruhu. [...] Co může tomu říci člověk jako já, který není pravověrný marxista, byť byl strukturalista jiného směru? [...] Myslím, že budiž jejich teoretické stanovisko takové nebo onaké, nemohou odepřít svého zájmu tomu obrovskému experimentu, jakého tu posud nebylo. [..] Naopak: jsi-li spiritualista, jsi-li křesťan, jsi-li idealista, zardi se, že dílo spravedlnosti společenské se koná v cizině na základě materialistickém a ateistickém a nekoná se doma, u tebe, na základech tvé ideologie, kterou pokládáš za jedině správnou. Jak je to možné, že ty tvé dobré ideologie jsou zcela neúčinné v životní skutečnosti; Že jsou jen pro parádu; Jen pro akademické zátiší, závětří, zápecí; Naopak: měli byste se snažit, přinutit své státy a národy ne k boji s Ruskem, nýbrž к mírovému soupeření s ním podle svých plánů a metod ideologických; aby nezůstávaly jen na papíře,"

Šaldův zápisník Roč. 5 (1932/33), s.80-83

"Podnět, který dali к českému boji protifašistickému komunisté, jest, jak čtu, odmítán oficiálními stranami socialistickými. [...] Ale zdá se, že komunisté se socialisty se nesejdou a nesrovnají, pokud nebudou svorně nabráni na rohy býkem fašistickým: každá strana najeden; pak bude pokoj. Přesto: lituji toho odmítnutí; zdá se mně aspoň ukvapené a předčasné. Snad přece mohlo dojít к pokusu o spolupráci. Myslím, že by to bylo důležité i pro tříbení uvnitř komunismu; že by si komunisté musili uvědomit, jak takový boj o svobodu zavazuje pro příště i je; že by si oživili v mysli zásadní důležitost volnosti a že by také zpytovali svědomí, neprohřešovali se proti ní. Myslím, že by takové spolupracovnictví mohlo působit očistně na všecky strany, které by se v něm sešly."

Šaldův zápisník Roč. 5 (1932/33), s.227-228

 "Záleží ovšem velmi mnoho na tom, aby intelektuál měl účast v díle životním a společenském — bez toho rychle kysne, propadá pesimismu a misantropii a věcem po případě ještě horším. Ale ještě důležitější je, aby intelektuál měl živou víru v ty ideje, kterých se dobral, dopracoval a domyslil. Chci tím říci, že v dialektickém procesu ideje jsou prius a třída nebo sociální instituce posterius. Revoluční marxism nevznikl z třídního uvědomení proletariátu, nýbrž stvořil je; sám vznikl z evolučně dialektické filosofie hegelovského idealismu, tedy z něčeho, co je svým sociálním původem měšťácké." 

Šaldův zápisník Roč. 5 (1932/33), s.118

"Nejedlý pokládá Masaryka za nesocialistu — to zdůrazňuje při každé příležitosti. Myslím, že to není zcela správné. Masaryk, a to je jisté, není kolektivista, není historický dialektik marxistické observance, ale je socialista, rozumíš-li socialismem zájem o lepší, spravedlivější ustrojení společnosti a spravedlivější rozdělení výrobních výtěžků. V „Sebevraždě“ výslovně praví Masaryk na jednom místě: „Nemyslím, že rozdělení bohatství je již docela spravedlivé“; a jinde: „Rozumí se, že nynější tíživá nouze a zneuctívající bída musí být odstraněna. Nepředstavuji si, že lze někoho, kdo hladoví, krmit morálním kázáním.“ To jsou veliká a neobyčejná slova v době, kdy byla pronesena; zde jest uznán in nuce socialism a jeho opravné snahy. Ani myšlenkový závěr „Sebevraždy“ — nutnost náboženského obrození jako ochrany proti sebevražednosti moderního člověka — není nesocialistický. Byli mnozí socialisté, kteří přemýšleli o tvorbě nového náboženství, na příklad před válkou již van der Velde; v Rusku nikdo menší než Maxim Gorkij. Marxism a leninism ovšem hází náboženství a každou snahu o tvorbu náboženskou do starého železa, všecko bohostrůjcovství je mu chiméra a blud, není prý možno stvořit nové náboženství, jeho epocha společensky vývojová prý definitivně přešla. Ale to je právě stanovisko nejradikálnějšího a nejlevějšího socialismu, ne socialismu celého. Masaryk stojí pro mne na pravém křídle socialismu — ale socialismu."

Šaldův zápisník Roč. 5 (1932/33), s.118-119

"Je jen jedna strana v Čechách, kde je mládež upřímně a bez záludy vítána s otevřenou náručí: strana коmunistická. Ale právě zde dělá se naopak dobrého příliš mnoho; zde méně bylo by více. Komunistický režim v Karlíně je labilnost sama; střídají se tu generace za sebou tak rychle, až se ti točí hlava; vlastně dříve než se mohou něčemu naučit a než mohou něco udělat. Chápu, že strana komunistická chce a musí chtít ze zásady být mladá; ale je tuším rozdíl mezi mladostí a nevyspělostí. Vláda pochopila velmi dobře, jakou přitažlivostí působí komunism na mládež. Aby nemohl být v těch dostizích mladosti komunism vážným soutěžníkem ostatním rozšafnějším a usedlejším stranám, rozpustila v červnu komunistický svaz mládeže. Tak je to nejprostší; ale prospěje-li to co vládním stranám, nevím. Tyhle ty všecky násilné prostředky jsou zbraň dvojsečná a obyčejně se nevyplácejí."

Šaldův zápisník roč. 5 (1932/33), s.4

" [...] Imperialism je válečná výbojnost za účelem světovlády a my jsme malý, den ze dne chudnoucí státek uprostřed Evropy, bez přístupu к moři, bez světového obchodu, strakatinka nejrůznějších národů. Každé dítě u nás vidí, že na výbojnou imperialistickou válku není ani pomyšlení, že by válka velmi snadno mohla způsobit rozpad státu. Ale obrany republiky a demokracie proti přepadajícím útočníkům budu žádat vždycky bezpodmínečně, protože demokracie a republika jsou mně ne cílem, nýbrž východiskem a podmínkou další činnosti společensky opravné. Nebudu přece blázen a nebudu pod sebou podřezávat větev, na níž sedím. Katastrofálnou politiku komunistickou ryc nebo nic odmítám, a ne dnes poprvé, jako myšlenkový primitivism. Obávám se, aby to s tím naším státem nebylo jako s tou svobodou. Komunisté ji ocenili a začínali ji hájit, až když ji ztráceli. Což je opravdu trochu pozdě."

Šaldův zápisník roč. 6 (1933/34), s.63

"(Pan E. F. Burian) chce ode mne ve svém „Kulturním večerníku D 34 “, abych se už jednou konečně rozhodl prostudovat dialekticko-materialistický systém světového nazírání.“ Děkuji za dobrou radu, ale přichází poněkud pozdě, protože jsem to udělal již před několika lety a dělám to stále. [...] Ale pan Burian mně odpovídá, že není tvárné a věcné čistoty mimo umění třídní. Jde tak daleko, že pokládá i řecké a římské tragedie za umění třídní. Vyvracet mu to nemělo by smyslu, poněvadž je dogmatický fanatik a ne duch volné badavosti kritické. Já nevěřím, že by se nové umění mohlo dobrat té svobody tvárné, které potřebuje, v dogmatické šněrovačce, nebo v dogmatické svěrací kazajce, do níž je strká p. Burian. Programová třídní nenávist už po svém pojmu zužuje a ochuzuje umění. Je nám třeba hlubšího a laskavějšího lidství, i v novém umění, ano právě v něm. Srdce pravého básníka nemůže si koupit žádná společnost, žádná třída — to je neprodejné, po samém svém pojmu veliký klad čistého lidství postaveného vysoko nad všecky nenávisti a boje třídní. Pan Burian se osudně mýlí: básník začíná teprve tam, kde končí nenávistný straník."

Šaldův zápisník roč. 6 (1933/34), s.120-121

"P. Klinger je horlivý a učelivý žák svých mistrů a umí dobře nazpaměť komunistický katechism. Kdežto celá má výzbroj je můj zdravý lidský rozum a můj pozorovatelský zrak. Právě proto není mně Lenin autoritou, dogmatem jako je p. Klingerovi. Jurare in verba magistri, a budiž ten učitel sebevětší, to je něco, čemu jsem záhy odvykal. Má prostá lidská soudnost mně naopak praví, že Lenin byl první, kdo kus čisté idee komunistické obětoval v NEPU státu a tím i imperialismu. Nejsou mně к smíchu, jsou mně spíš к zlosti naši komunisté, kteří shledávají v potu tváří imperialism u nás a nevidí, že drahami imperialismu dalo se již dříve Rusko ; že uzavřelo nedávno imperialistickou smlouvu s Amerikou a jiné smlouvy s Polskem a Rumunskem, tedy se státy, které komunistické idei jsou nejvíc nepřátelské а коmunism nejvíce pronásledují. To, a nic jiného, je pravá příčina, proč internacionální komunism v Evropě je na ústupu; tato ruská vlažnost к čisté ideji komunistické, toto obětování její etatismu a imperialismu je to, co působí rozčarování i rozklad u západních vyznavačů komunismu."

Šaldův zápisník roč. 6 (1933/34), s.168

"(Josef Gullmann), nedávno ještě šéfredaktor „Rudého práva“, byl vyloučen z komunistické strany a sesazen se svého místa jako zrádce, padbur, sociálfašista a maloměšťák, jako prskájící smradlavý tchoř — tím ho prohlašuje pan Gottwald, pravověrný integrálný komunista a marxista bez hany a poskvrny. Panu Guttmannovi provedli tu pánové Gottwald a Kopecký totéž, co on kdysi provedl Jílkovi a řadě intelektuálů, a co se v komunistické frakci bude patrně provozovat až do jejího skonání. Čistka, která má vzbudit ilusi, že se v straně něco děje, kdežto v pravdě je v ní hřbitovně mrtvo. Guttmann dopustil se té smrtelné chyby, že víc než dogmatickému diktátu z Moskvy věřil svým vlastním očím, že nebyl slepý ke skutečnosti, že komunistické hnutí mezinárodní upadá, že německé dělnictvo je poraženo, a poraženo ne jen vinou sociálních demokratů. Komunistické dogma moskevské chce naopak tomu, že nastává soumrak hitlerovství a že německé dělnictvo „přechází k protiútoku“, že je revoluce v střední a západní Evropě na postupu a vlastně už před dveřmi. Že revoluce požírá jako Saturn své vlastní syny, je dávno pozorovatelům známo; smutné je však v našem případě, že je požírá ne revoluce, nýbrž pouhé tlachání o revoluci, „která nepřichází“ — tím tlacháním vyplňuje se patrně ta prázdná doba před jejím příchodem. Půjde-li to takto dál, dožijeme se brzy velmi povznášejícího divadla, že se poslední československý komunista postaví před zrcadlo -— aby byli dva — a vyloučí pak sám sebe ze strany jako padbura, maloměšťáka a smrdbcha. Tak bude co nejbezpečněji dosaženo integrálně velko-revolučnosti strany."

Šaldův zápisník roč. 6 (1933/34), s.172

"(„Rudé právo“ a jeho různé filiálky) sápou prý se teď na mne každou chvíli, protože jsem v min. čísle trochu zironisoval jejich zmatenou, krátkozrakou politiku. Jeden takový upocený elaborát mně někdo poslal. Jsem ovšem nyní již skoro úplný reakcionář a fašista a brzy budu prý blahořečit rukám, které vraždí komunisty; jsem prý obhájce shnilého řádu společenského, stoupenec výbojné imperialistické politiky, přítel finančních magnátů, kteří výši kultury měří dividendami, zklamal a zradil jsem prý dělníky, atd., atd., jak již zní ten obehraný chraplavý kolovrátek komunistických frází. Že si ti pánové plijí do vlastní polévky, kterou před chvilkou ještě s velkým apetitem pojídali, nevidí. Takováhle myšlenková armatura mne nepřivede z dobré míry. Má láska к dělnictvu má hlubší kořeny než abych si ji musil dávat patentovat u karlínského polbyra; a mám čisté svědomí, že jsem našemu dělnictvu prospíval a, doufám, budu prospívat víc než celé karlínské střečkování. A spílání mně „glajchšaltovaných“ p. posi. Kopecký, který je opravdový glajchšaltovanec Moskvy, musí nosit na očích klapky, nesmí vidět než nejvýš dva kroky před sebe a musí myslet podle lineálu, může mne to jen rozesmát jako pitvorný vtip šaškovitého osudu."

Šaldův zápisník roč. 6 (1933/34), s.236

"Celá desetiletí slyším již tuto obžalobu individualismu z úst dialektického materialismu. A ovšem, jak vědí čtenáři tohoto listu, nevěřil jsem jí a nevěřím jí ani nyní [...] Ne že nevidím pohrom, způsobených řádem soukromo-kapitalistickým, — ale individualism je mi něco jiného než soukromo-kapitalistické podnikání. Ne že nevidím rozkladu a rozpadu starého společenského řádu — ale příčiny jeho vidím jinde [...]. Ztratil-li dnešní člověk víru v sebe, setkává-li se všude s rozkladem osobnosti, není příčina toho v „hlubších” [...] podstatným znakem individualismu je totiž, že dává lidem víru v sebe, ve vyšší řád a účel jejich osoby, že z této osoby vytváří osobnost, úsobu, jak jsem již nejednou vyložil v tomto Zápisníku. Vykládat rozvrat osobnosti příčinami hospodářskými, to je mi zjednodušení a zprimitivnění jistě pohodlné, ale právě proto nebezpečné: oslepuje pro vidění skutečnosti nad pomyšlení složité. Aby tato naše diskuse měla vůbec smysl, musíme si nejdřív vymezit, co je to individualism."

Šaldův zápisník roč. 7 (1934/35), s.143-144

"Je třeba o věci otevřeně se dohodnout nejprve v táboře českém. My nacionalisty nikdy nebudeme, aspoň ne ve své většině a aspoň ne na trvalo. Proč? Nejen proto, že nejsme na to dost velcí, nýbrž především a hlavně proto, že to neodpovídá naší národní povaze. Nacionalism je hybris, nebo-li po česku zpupnost, které se mohou oddávat jen velmoci, jen několik málo početně nejsilnějších národů a států v Evropě — a ani ony, jsem o tom přesvědčen, ne beztrestně. Je to rozpoutané šílenství megalomanské, bezuzdný pud útočností a dobyvačnosti bezhraničné, irracionalita vůle к moci..."

Šaldův zápisník roč. 8 (1935/36), s.6-7

"Beneš není líbivý, nevmlouvá se do ničí přízně žádným krasořečnickým nebo salonním šarmem; je spíš odpudivý, jest střízlivý, jest drsný, jest sporý na slovo, protože nese své dílo v sobě, a jest a chce být toho díla i dělníkem — a to je všecko jiné naparfumované uměníčko. [...] A to nutí к úctě před ním i odpůrce. A nás to zavazuje к loyalitě к němu: buď к spolupráci, nebo, nemůžeš-li s ním spolupracovat, к čestnému odpůrnictví, к odpůrnictví, které by se snažilo vyrovnat se mu výsostností koncepční a myšlenkovou silou zbraní. Neboť pouhým malodušným nepřátelstvím známého domácího vrabčího kalibru snižuješ jen sám sebe a dřív nebo později určitě se zesměšníš."

Šaldův zápisník roč. 8 (1935/36), s.95

"Nebezpečí šablonovitosti, která dělí svět na bílý a černý, postavy příkladné a ctnostné a jiné zavržení hodné, je tu velké. Ale diktaturám nešlo a nejde nikdy o odstín, jim jde o plné, nelomené barvy; počítají s lidem, tedy s obecenstvem novým, mladým, zcela málo kritickým, které má veliké potřeby entusiasmu pro i proti."

Šaldův zápisník roč. 9 (1936-37), s. 48-49

"Surrealism hledá praskutečnost psychické tvořivosti v automatismu duševního dění v něčem zcela subjektivním každé kontrole rozumové [...] Surrealism může sice osvítit něco z temného života duševního, ale entusiasm revolučnosti nerozpoutá nikdy; surrealistické rebusy a šarády mohou zajímat odborníky, ale velikými masami nebudou chápány nikdy."

Šaldův zápisník roč. 9 (1936-37), s. 49

"Dne 25. srpna bylo v Moskvě popraveno celkem 16 soudruhů – sedmnáctý unikl soudu i popravě sebevraždou. Mezi těmi popravenými jsou Zinověv, Kameněv, a jiní, vesměs přátelé Leninovi, členové staré leninské gardy, otcové a první vojáci ruské komunistické revoluce. Jako Hitler v Německu 30. června 1934 dal vyvraždit své staré legionáře, protože mu neustále jako strašidla stáli v cestě a připomínali něco, co slíbil a nesplnil, jeho starý původní národně-socialistický program, stejně tak nyní zatočil Stalin se starou revoluční historií ruskou. Jenže způsob, jakým tuto vraždu inscenoval, ta pokrytecká velekomedie „veřejného procesu“, je ještě mnohem odpornější než nahá surová brutalita Hitlerova a musí pobouřit každého, patřiž k tomu nebo k onomu směru ideovému, k tomu nebo onomu táboru, jen když má v hrudi poslední špetku úcty k člověku. Šestnáct starých revolucionářů před soudem poplivalo samo sebe, poplivalo své dílo, svou minulost i přítomnost. Zlomeni v sklepeních dnešního režimu stalinovského, pomateni patrně sliby odpuštění, které jim byly dány a nedodrženy, podryti a demoralizováni mukami, o nichž nemáme představy, zapřeli sami sebe, naplivali na svou duši, zpolíčkovali se sami veřejně. [...] Snad nikdy nevidělo slunce divadla mučivějšího a zároveň podlejšího. Ti zlomení lidé byli oloupeni o poslední špetku sebevědomí, o poslední potuchu lidské důstojnosti. A takto, nazí a pohanění, byli vydáni posměchu nejen ruského národa, ale i sebe samých. [...] To byla veřejná usoustavěná lež, to byla služba Ďáblovi, který se tu chechtal nad poníženou a poplivanou lidskou duší, a ne služba spravedlnosti."

Šaldův zápisník roč. 9 (1936-37), s. 1-10,
stať "Ve věku železa a ohně" (celý text a audio zde)

"co jsem napsal na konci stati "Ve věku železa a ohně"? Moderní liberalism dohrává, protože byl záporný; člověk nechce být jen svobodný, chce být také vázaný, touží sloužit něčemu nadosobnímu; poslouchá i tvrdou pěst, když mu vládne ve jménu ideje, třebas i lži-ideje. Této nadosobní síly poslušnosti u svých sousedů nechápeme, to je české minus. My se sice nekoříme lži-ideám ("modlám"), ale nesloužíme také pravým ideám, pravému Bohu. Jsme záporní a indiferentní. Ale musíme být kladní, ač máme-li něco být a zanechat po sobě stopy. Můj článek je tedy volání k poslušnosti nadosobní hodnoty, pravého Boha - služba jemu, uskutečňování jeho vůle. [...] Podezírá mne a mé stoupence [Karel Polák] z pasivní resistence: hrozí se toho, že bychom mohli "volat v okamžiku rozhodném také evangelické a starozákonné Nezabiješ!" [...] Já nikdy nehlásal pasivní resistenci, neodpírání zlu jako Tolstoj - křesťanství chápu a chápal jsem vždycky jako boj se zlem vždy a všude.

Vyhubte tedy, nebo aspoň zdecimujte, Karle Poláčku, všechny křesťany, ale i všecky židy, protože jsou nespolehliví, protože "v okamžiku rozhodném" mohou zvolat "Nezabiješ!", které je stejně starozákonné jako evangelické. A nasaďte všude ateisty jako jste sám, protože ti jediní jsou správní "aktivisté" [...] Byl jsem a jsem pro mír - ale nebyl jsem a nejsem pacifista běžné ražby, poněvadž nejsem člověk sabotáže nebo pasivní resistence nikdy a v ničem."

Šaldův zápisník roč. 9 (1936-37), s. 103-104

----------------------------------------------------------

Šaldův zápisník Roč. 1 (1928/29) - roč. 9 (1936/37) v el. podobě
Praha: Otto Girgal, 1928-1937